Dva roky na to zde diváci viděli jeho film o problematice sudetských Němců nazvaný Odkud jsi, kam jdeš.


Před pěti lety, počátkem prosince 2002, Milan Maryška náhle zemřel v Izraeli uprostřed natáčení dalšího filmu. Na svého filmařského kolegu, parťáka z výprav a kamaráda vzpomíná novinář, spisovatel, dokumentarista a v současné době také i senátor Jaromír Štětina.


Kdy jste se s Milanem Maryškou viděli prvně?
Poprvé jsem se viděl s Milanem Maryškou někdy v polovině 80. let. Tenkrát jsem bydlel na Pankráci v paneláku. Někdo zazvonil u dveří, a když jsem je otevřel, stál tam muž v šedivém roláku a říkal: Pane Štětina, já jsem se rozhodl, že s vámi pojedu na Sibiř. Pozval jsem ho dál, plácli jsme si a pak jsme spolu skutečně několikrát byli na Sibiři.


A kdy jste režiséra Maryšku viděl naposledy?
Naposledy jsem ho viděl několik málo týdnů před jeho smrtí. Setkali jsme se u hostivařské přehrady, kde bydlím. Jel na kole. Milan totiž chtěl, aby zůstal pořád mladý a aby byl ve formě. Byl jenom o pár dní starší než já, takže to byl tehdy zdatný šedesátník. Myslím, že dělal dobře, když si stáří nepřipouštěl. O tom, že Maryška umřel, jsem se dozvěděl několik minut poté, co se to stalo. V Izraeli s ním byl Tomáš Pojar, který mi z pláže, kde se to stalo, přímo telefonoval. Byla to pro mě dost velká rána. Škoda, že Milan zemřel, poněvadž mohl natočit ještě spoustu pěkných věcí.


Čím jsou jeho filmy tak výjimečné a zajímavé?
Točili jsme spolu filmy jenom v zemích bývalého Sovětského svazu. Ať už to bylo natáčení v Arménii, v Moskvě nebo na Sibiři. Určitě nejcennější byl cyklus Sibiř – země žalu, země naděje. V létě roku 1989 se podařil velký hattrick, když jsme v produkci Steve Lichtaga natočili jako první cizinci lágry v Magadanu. Maryška to krásně zpracoval. On měl totiž jako filmař veliký cit pro spravedlnost a navíc byl malíř, takže měl výtvarné vidění, což bylo v jeho filmech vidět. Ale stejně cenné jako filmy, co jsme spolu točili v bývalém Sovětském svazu, jsou také jeho dokumenty, které se týkají naší nedávné minulosti. A tady zůstane po Maryškovi veliká díra.


Jaký to byl parťák do vašich filmařských výprav?
Maryška byl distingovaný muž. Měl smysl pro srandu. Nejpozoruhodnější na něm bylo, že byl bohém. Mám bohémy rád, a to i s jejich schopností být rozptýlen, chodit pozdě a považovat za malicherné věci, které normální člověk považuje za důležité. Maryška byl zároveň veliký umělec.


Filmy Maryšky, které zachycují vzpomínky politických vězňů, se promítaly v rámci cyklu Člověka v tísni Příběhy bezpráví. Jak vnímáte tento projekt na školách?
Mám radost z toho, že Člověk v tísni supluje už nejenom roli ministerstva zahraničních věcí, ale i roli ministerstva školství. Poněvadž výuka moderních dějin se ve školách skoro vůbec žádná neodehrává. A je smutné, že to musí být nevládní organizace, která studentům a mladým lidem říká, co se tady u nás v posledních desetiletích dělo. A za to patří Člověku v tísni obdiv.


Režisér Maryška upozorňoval ve svých dokumentárních filmech na zločinnost a nebezpečnost komunistické strany. Z české politiky ale komunisté ani po 18 letech ještě nezmizeli, že?
My máme u nás v senátu tři komunistické senátory. Když přijdou do práce a sednou do lavic, řeknu jim Dobrý den a oni řeknou Dobrý den. A tím to pro mě končí. Odmítám s nimi rozmlouvat. Odmítám rozhovory s nimi, poněvadž každý rozhovor s představitelem Komunistické strany Čech a Moravy znamená vytouženou legitimizaci, kterou chtějí. Proto si myslím, že bychom se s nimi neměli bavit. Komunisté nejsou ústavní stranou. Jsem přesvědčen, že ústavu porušují. Především článek 5 české ústavy, který jasně říká, že součástí našeho demokratického systému mohou být jenom ty strany a hnutí, které odmítají násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. A to Komunistická strana Čech a Moravy v mnoha ohledech neudělala. Nedistancovala se například od násilí své předchůdkyně v minulosti. Nedistancovala se ani od násilí Sovětské armády, která nás za vědomí KSČ okupovala. A především se nedistancovala od hlavních pilířů své praxe, a to od učení Marxe a Lenina. Komunistický manifest a Leninovo Stát a revoluce jsou stále hlavními pilíři jejich činnosti. A když si je přečtete, tak tam násilí objevíte na každé druhé stránce.


Spolu s Milanem Maryškou jste s oblibou jezdili natáčet do zemí bývalého Sovětského svazu. Jak vnímáte nyní snahu Ruska vměšovat se do záležitostí v Evropě?
Nedávno jsem byl na snídani s americkým ministrem obrany Gatesem. Bylo tam ještě, tuším, sedm poslanců a senátorů. Pan Gates hovořil o tom, jak s paní ministryní zahraničí byli u ruského prezidenta Vladimíra Vladimíroviče Putina a jak se snažili být transparentní, co se týče předpokládaného radaru u nás. Zeptal jsem se pana ministra Gatese, jestli je pravda, že nabídli ruské straně, aby u nás byli ruští vojáci. Gates řekl: Ano, my jsme to panu Putinovi nabídli. Já a předseda senátu pan Sobotka jsme okamžitě řekli, že je to nepřípustné. Nechci mít v naší zemi představitele armády, která protiprávně okupuje část svobodné Moldávie, která anektovala část nezávislé a svobodné Gruzie, která se podílela na zabití více než 80 000 čečenských civilistů nebo která má svoji 201. divizi v Tádžikistánu, kde drží pomocí tanků nedemokratický režim v Dušanbe. Představitele ruské armády, jejíž generálové říkají, že na nás namíří rakety a že nás zničí, tady nechci.

 

 

Milan Maryška – filmový režisér, dokumentarista, malíř a fotograf

- narodil se 23. března 1943 v Žamberku

- za totality byl vyloučen ze studií na FAMU kvůli natočení dokumentu o Janu Palachovi, později pracoval např. jako sanitář

- za komunistů nesměl točit, teprve koncem 80. let vznikly jeho dokumenty z tehdejšího Sovětského svazu – např. cyklus Jenisej, člověk a řeka, Peřejemi Jeniseje nebo Keto znamená člověk

- v roce 1994 natočil dokument Zapomenutí krajané o Češích žijících v Kazachstánu

- v roce 1996 se do bývalého Sovětského svazu vydal s cestovatelem Miroslavem Zikmundem. Na Sibiři pak natočil také čtyřdílný cyklus Sibiř – peklo, nebo ráj

- autorem dokumentárních cyklů z historie Československa: Zač jsme bojovali - čtyřdílný dokumentární cyklus o legionářích, Svobody se nevzdáme - čtyřdílný cyklus o boji za svobodu ve 2. světové válce, Ztráta paměti - čtyřdílný cyklus o lidech v komunistických vězeních a uranových lágrech, Český holocaust - čtyřdílný dokument, který završil jeho obsáhlé mapování novodobé české historie

- byl spoluzakladatelem nadace Epicentrum a Člověk v tísni, pro které natočil několik snímků například z Arménie nebo Náhorního Karabachu

- zemřel 4. prosince 2002 v Izraeli při natáčení závěrečného dílu Českého holocaustu