Milovníci plavání i jihočeští politici, kteří gratulují úspěšným sportovcům, si zvykají na další jméno. Paralympijská reprezentantka Běla Hlaváčková – Třebínová se z Náchoda přestěhovala do Českých Budějovic, kde plave za TJ Koh–i–noor. Na srpnovém mistrovství světa v Holandsku získala dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili.

Co děláte s medailemi, které vyhrajete?
Asi se budete hodně divit, ale všechny včetně medailí z paralympiády v Číně nebo z mistrovství světa i Evropy mám schované doma v šatně v jedné obrovské krabici.

Kouknete se občas na ně, nebo krabici otevřete jenom, když do ní přidáváte další?
Medaile vyndám, jenom když je po mně někdo chce vidět.

Kolik jich už máte?
Před dvěma lety se je někdo snažil spočítat. Tenkrát jich bylo všech dohromady asi 180.

Která je pro vás ta nejcennější a která nejvíc bolela?
Těžko říct, která je úplně nejcennější. Vážím si třeba zlaté medaile z mistrovství světa v roce 2002, kdy jsem v padesátce znak uplavala světový rekord. Vážím si samozřejmě paralympijských medailí z Číny, odkud mám dvě zlata, jedno stříbro a bronz. Všechny medaile jsou vydřené.
Měla jsem obrovskou radost i teď ze stříbrné medaile na padesátce volným způsobem. Podařilo se mi předjet závodnici, která vypadala, že bude daleko lepší než já. Hrozně moc si cením diplomu, že jsem zvládla plavat trať na otevřené velké vodě a odplavala závod S rozkoší přes Rozkoš. Byl to problém, protože mi zima na nohy nedělá dobře a dostávám křeče. Navíc jsme plavali před bouřkou, takže byly dva metry vysoké vlny jako na moři. Nebyly tam kategorie pro postižené a mezi zdravými jsem doplavala třetí.

Teď je vaše krabice s cennými kovy zase o něco těžší, protože jste přivezla tři medaile z mistrovství světa v Holandsku. Jaký váš letošní sportovní vrchol sezony byl?
Mistrovství v Eindhovenu bylo zajímavé a docela hodně náročné. Potkalo mě tam štěstí a trošku i neštěstí. Štěstím bylo, že jsem vyplavala ve vzrůstající konkurenci a s drobnými zdravotními problémy dvě stříbra a jeden bronz. První jsem plavala padesátku volným stylem čili kraulem a zaplavaným časem pod 38 vteřin jsem byla stříbrná. Pak jsem plavala padesát metrů znak, kde mi bohužel nově klasifikovaná závodnice z Ukrajiny vzala můj světový rekord, takže jsem skončila druhá. Bronz pak mám z disciplíny sto metrů prsa.

A ta troška neštěstí?
Měla jsem mít ještě čtvrtý start, kde mohla padnout i další čtvrtá medaile. Bohužel ale kvůli některým nedorozuměním i špatným technickým podmínkám jsem nakonec nestihla start.

Závodníci jsou rozděleni do kategorií. V jaké soutěžíte vy?
Jsem paraplegik a bohužel mám i nemocné klouby na ramenou, takže nemám v rukou tak veliký rozsah pohybu. Závodím v kategorii S5, což je třída postižení, kam jsem zařazená podle zdravotní klasifikace. S1 je nejtěžší postižení, S10 pak nejlehčí. Při plavání stylu prsa závodím v tzv. kategorii SB4, což je zvláštní kategorie přidělená jen pro tento plavecký styl.

I při vašem sportu se objevují případy podvodů a zneužívání dopingu, že?
Občas se to bohužel stává. Příčinu těchto případů vidím v tom, že v mnoha zemích začíná být sport handicapovaných profesionálním sportem. To znamená, že je to způsob, jak si vydělat peníze na živobytí. Vím, že odměny za světové rekordy třeba na Ukrajině nebo v Rusku jsou dost veliké. Proto je obrovský motiv rekord vyplavat. Takže bohužel se lze setkat s dopingem i v tomhle sportu.
A bohužel se setkáváme i s tím, že se člověk občas snaží dostat o kategorii níž do těžšího postižení, kde má větší šanci na lepší výsledek.
Na paralympiádě v Číně podávalo několik výprav včetně naší protest kvůli závodníkovi z kategorie, kde plave můj reprezentační kolega Honza Povýšil. Plavec byl překlasifikován do vyšší třídy, tedy do třídy s nižším postižením. I v mé kategorii byly podobné snahy neoprávněného startu.

Jaké jsou mezi závodnicemi vztahy?
Mimo bazén se bavíme úplně normálně o všem, co se okolo děje. Samozřejmě, že v závodním bazéně je ale naše rivalita obrovská, protože každá z nás chce vyhrát. Když se dostaneme z bazénu pryč, jsou z nás normální kamarádky a známé.

Patříte mezi české nejúspěšnější paralympijské sportovce. Kdy jste začala s plaváním?
Plavala jsem už jako zdravá od devíti let. Když mi choroba omezila pohyblivost kloubů a způsobovala velkou bolest, musela jsem přestat. Pak jsem se dostala na vozík a do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam jsem se v roce 2000 koukala na paralympiádu v Sydney a říkala si, že bych se mohla k plavání nějakým způsobem vrátit. Dostala jsem kontakt na lidi, kteří v reprezentaci dělali, a cesta pak už byla velice rychlá. Za rok a půl už jsem odjížděla na plavecké mistrovství Evropy.

Co bylo nejtěžší při návratu k plavání a jak dlouho návrat trval?
Netrvalo to naštěstí ani tak dlouho a nebylo to až tak těžké. Můj trenér Roman Hakl, kterého jsem měla už jako zdravá od jedenácti let a pak i jako postižená až do loňského roku, o mně vždycky tvrdil, že co do mě už jednou natluče, tak potom ze mě vytluče. Věděla jsem, co znamená trénink a co je to za dřinu. Ráda jsem se vracela, protože jsem zjistila, že se mi po plavání a závodění hrozně moc stýskalo stejně jako po adrenalinu, který na závodech je. Nejhorší bylo zvyknout si na to, že nohy nedělají, co by dělat měly. Druhá půlka těla se táhne za vámi a vy se s ní musíte nějakým způsobem naučit spolupracovat. Ale cit pro vodu se nezapomíná, takže přechod šel docela velmi rychle.

Kdy jste se naučila plavat a komu za to vděčíte?
Plavat jsem se naučila v šesti letech a to dost kuriózně. Samozřejmě, že jsem už předtím uměla od rodičů tempa a za sebou měla i kurzy plavání ve školce. Přijela jsem tenkrát na pionýrský tábor, kde byla sauna a v jejím bazénu sedm stupňů teplá voda. Ptala jsem se tenkrát vedoucí, jestli v bazénku postačím, a ona řekla, že ano. Skočila jsem do vody a ta se za mnou zavřela. Nějak se mě nepodařilo zpanikařit, začala jsem dělat tempa a zjistila, že plavu. To bylo prvně, kdy jsem plavala úplně sama.

Kolik vám spolkne denně plavání času, abyste se udržela na vrcholové úrovni?
Jsem členkou plaveckého oddílu TJ Koh-i-noor a denně věnuji plavání čtyři až pět hodin, záleží, jak kdy. Dvakrát denně mám v bazénu trénink, který trvá hodinu a půl. Při objemové fázi tréninku denně naplavu třeba osm a půl kilometru. Pak mě čeká posilovna, protahování a navíc ještě regenerace. Suchou část tréninku absolvuji v 1. centru zdravotně postižených Jihočeského kraje pod vedením trenéra Jiřího Smékala. Pocházím z Náchoda a sem do Českých Budějovic jsem se přistěhovala před rokem. Přivedl mě sem manžel.

Co říká manžel vašemu plaveckému vytížení?
Manžel je hrozně rád, že plavu. Dokonce teď se na mne i s trenérkou Šmausovou přijeli do Holandska podívat, aby viděli závod, kde plavu. Jenom občas, když vidí mou fyzickou únavu, tak říká, jestli to už trošku nepřeháním. Ale jinak se snaží mě podpořit, seč může.

Vedete k plavání také vašeho syna?
Nevedu. Nechávám to na něm. Nemám v jeho případě žádné ambice. Vím, co je plavání za strašnou dřinu, tak ať si vybere sám.

Jak se vaše plavání, tréninky a závodění kloubí s rodinným a pracovním životem?
Naštěstí to teď s pracovním i rodinným životem kloubím docela dobře. Mám zaměstnání na čtyři hodiny denně a ještě mám volnou pracovní dobu. Nikoho nezajímá, jestli od osmi do dvanácti sedím za počítačem, takže si den můžu rozdělit. Když vstávám v pět ráno, jdu plavat a v osm už přijdu zpátky, tak můžu nepřerušeně pracovat až do další fáze tréninku. Pracuji jako firemní konzultantka pro firmu jobdnes.cz, kde mám na starosti alternativní pracovní úvazky.

Jak se vám žije v Českých Budějovicích jako vozíčkářce?
Mnohé budovy jsou už bezbariérové. I projekt rekonstrukce Jihočeského muzea, které se opravuje, počítá s tím, jak ho zpřístupnit vozíčkářům, včetně samotného vchodu. V krajském městě mi ale chybí víc nízkopodlažních autobusů, zvláště ve večerních hodinách. Člověk by rád dojel do města a nebral si s sebou auto, nebo se o víkendu vypravil na procházku. Když se mám dostat do města na určitý čas, ale nízkopodlažní autobus jede jen jednou za hodinu, nemám šanci ho využít a musím bohužel do centra zajet autem. Jenže jak městská doprava houstne, je parkování v Českých Budějovicích problematické. Samozřejmě nejen pro nás postižené, ale pro všechny.

Život s vozíkem vám přináší určitá omezení. Jak moc bylo těžké vyrovnat se s postižením?
Přiznávám, že to těžké bylo. Člověk se s tím vyrovnává dnes a denně. Zvláště když v zimě nasněží. Letos mě sníh třeba uvěznil na měsíc doma. To je záběr na psychiku, protože člověk se nemůže dostat, kam by chtěl, a nemůže dělat, co chce. Nemůže svobodně vyjet autem za svými zájmy, jako každý jiný. Zdravotní postižení a život na vozíku přináší chvilkami i pocity beznaděje. Třeba když potřebuji někde být a vedle mého auta zaparkuje těsně u dveří člověk, který si nevšimne vozíčkářského znaku. Já pak do auta nemohu nastoupit a odjet tam, kde bych měla už být. Už jsem to ale přestala brát. Necítím se jako nemocná nebo postižená. Jsem taková, jaká jsem. Každý z nás máme nějaké starosti a každý z nás je máme nějaké jiné.

Nelákalo by vás trénovat mladší plavce?
Abych řekla pravdu, tak tenhleten červíček mi v hlavě vrtá. Dá se říct, že čím dál víc. Ale nevím, zatím nevidím před sebou nějaké uplatnění, reálnou šanci se trenérem někde stát. Mám pocit, že život trenéra se s rodinou a zaměstnáním možná ještě kloubí hůř než život závodníka. Ale byla bych moc ráda trenérkou a byla bych i kvůli tomu ochotná nastoupit na další vysokou školu.

Mistrovství světa v Eindhovenu bylo letošním vrcholem sezony. Co vás čeká příští rok?
V červnu 2011 bude v Berlíně mistrovství Evropy. Zatím nedokážu říct, jestli nastoupím. Třeba už dám přednost, pokud bude možnost, trenérské dráze. Musím dořešit i některé zdravotní problémy. Teď jsem startovala s větším handicapem, než mám. Zlobí mě levá ruka. Při velké zátěži nedokáži udržet prsty u sebe, takže můj záběr je nekvalitní. Tohle musím nějakým způsobem řešit a až to vyřeším, pak uvidím, těžko říct. Nedokáži zatím odhadnout, jak moc budu schopná dále vrcholově plavat.

Za vašimi výkony stojí poctivá příprava. Jak sháníte peníze na tréninky a účast na závodech?
Nyní se peníze shánějí hodně těžko, protože zasáhla krize a každý podnikatel si rozmyslí, jestli tu korunu z kapsy dá nebo nedá. Jsem hrozně ráda, že se mi podařilo najít plavecké zajištění v TJ Kooh-i-noor, odkud jsou i moje nové trenérky paní Eva Šmausová a Soňa Šestáková, Loni jsem musela horko těžko shánět peníze na pronájem bazénu. Před mistrovstvím světa jsem nemohla plavat mezi veřejností, tak se trénovat nedá. Musela jsem sehnat sponzora, který mi zaplatil 27 tisíc za dva měsíce tréninku. Vrcholové plavání spotřebovává hrozně moc peněz, ale shánějí se čím dál hůř.

Video naleznete na www.ceskobudejovicky.denik.cz


Běla Hlaváčková - Třebínová
Paralympijská česká reprezentantka Běla Hlaváčková, nyní Třebínová, se narodila v roce 1976 v Náchodě. Vystudovala Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity, obor rehabilitační péče o tělesně postižené dospělé, děti a staré osoby, pracuje jako firemní konzultantka ve společnosti jobnes.cz. Trénuje v TJ Koh-i-noor, letos na MS získala dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili, loni na ME tři zlaté a jednu stříbrnou, v roce 2008 na paralympiádě v Číně dvě zlaté, jednu stříbrnou a bronzovou medaili. Žije v Č. Budějovicích, je vdaná, má syna.