V přípravně medvědária na stěně visí dva obří občanské průkazy s fotkami medvědů hnědých se jménem Máša a Arno. „To jsou průkazy nových medvědů, pašovaných z Ruska,“ říká medvědář s respirátorem a veselými světýlky v očích. „Nám se ta jména nelíbila, protože Arna a Mášu má každý cirkus. Tak jsme s vedením zámku a ženskými vymysleli, že jim dáme jména z historie zámku, a to Viléma z Rožmberka a jeho poslední manželky Polyxeny. Já jim říkám Vili a Poly. Slyší na to a poslouchají.“

Dneska už to nejsou medvíďata, ale dospělí medvědi. „Obrovští medvědi, kteří budí respekt,“ přikývl Jan Černý. „Po zimě, kdy hodně odpočívali a váleli se – jak já říkám, gaučovali – začali být aktivní. Vylezli a začínají zase zlobit. Jámu rozebírají, hrabou, jsou živí. A začínají víc žrát. Startuje jejich medvědění, tak nevím, jak to dopadne. Problém je, že nesmějí mít medvíďata, protože jsou oba výběhy obsazené medvědy a není kam od medvíďat oddělit samce. Zůstat s nimi nemůže, protože by je roztrhal. A podle nového zákona o šelmách už není možné odebrat medvíďata a vypiplat je doma, jako se nám to povedlo s Václavem Chaloupkem v minulosti.“ A aplikovat medvědovi antikoncepční čípky také dost dobře nejde.

Za dřívějšími medvíďaty – už dávno pořádnými medvědy – Jan Černý do Berouna pořád jezdí, ale v době covidové ne. Třináctého ledna bylo zbylým dvou medvědům z večerníčkového tria 21 let. „ Venca Chaloupků se za nimi zajel podívat, ale já tam nejel kvůli mému bezpečí,“ vysvětluje Jan Černý. „Žádných akcí se nyní neúčastním. Dostal jsem i přípis od zámku, že nesmím dostat covid ani nic jiného, protože jsem pro medvědy nenahraditelný. Nesmím onemocnět. Takže já jsem chráněný člověk. Tady už není chráněný jenom nějaký obraz nebo kočár, ale konečně jsem chráněný i já,“ směje se.

Vili a Poly dospěli a jejich povahy se ustálily. Každý z krumlovských medvědů je osobnost. „Za prvé jsou milionoví,“ popisuje jejich vlastnosti medvědář. „Protože sem přišli odněkud, kde se měli špatně. V Krumlově od začátku poznali tu nejlepší péči, jakou tady může medvěd dostat. Tím se jejich chování změnilo. Vilík je klidnější, rozvážný. Poly je ostřejší a dravější. Ale to beru, protože to je jako v životě lidském. Ženská je vždycky potvora a chlap ji musí srovnávat. A my chlapi, jako já a Vilík, jsme takoví klidnější, hodnější, zatímco Poly je kousavá,“ smál se.

Dobře se daří i medvědici Marii Terezii v sousedním výběhu. Je jí už 28 let, a zdá se, že jí zdraví slouží výborně. Je sice sama, ale medvědář udělal vše pro to, aby kvůli tomu psychicky nestrádala. „Marie Terezie už je stárnoucí dáma,“ říká Jan Černý. „Udělali jsme se synem v medvědáriu mezi pelechy obou výběhů mříže, takže medvědi jsou spolu v pachovém a trochu i fyzickém kontaktu. Olizují se, pleskají se, pachový kontakt je pro ně velmi důležitý.“

Jezírka ve výbězích jsou ještě bez vody, ale medvědář huňáčům nahrazuje koupel sprchou. Když je hezky a svítí slunce, vezme hadici a stříká na ně vodu. To miluje hlavně Vilík. Postaví se na zadní, různě se otáčí a natáčí a zdvihá tlapy.

A jak se vede samotnému medvědáři? „I mně se dobře daří. Ale díky těm medvědům,“ říká. „Péče o ně mě přidržuje při životě díky tomu, že mám povinnosti, pohyb, frmol. A to je to, co člověk potřebuje. Mně pomáhá aktivita a moje rodina.“