/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Narodila jsem se v květnu 1946 doma v rušné Písecké ulici v Týně, tenkrát u nás byla  porodní asistentka, jak bývalo zvykem. Mojí mamince by teď bylo třiadevadesát let. Žili v Semenci, její otec byl lesníkem, denně chodila pěšky do týnské školy. Až do konce života byla mentálně úplně fantastická, hotová chodící encyklopedie naší rodiny. Pořád ji postrádáme. Byla vynikající kuchařka, na Vánoce toho vždycky napekla, vyžívala se v tom. Jako děti jsme s bratrem milovali její nepečené pusinky. Bohužel už tady 
s námi není, ale takový je život, musíme se s jejím odchodem poprat.

Mám o sedm let mladšího bratra Jirku, kterého jsem pomáhala vychovávat. Když se narodil, byla jsem docela zklamaná, protože jsem chtěla  sestru, a ne bratra.

Jako malí jsme chodili na zamrzlou řeku. Ráda jsem bruslila a společně jsme dělali zábavu pro ostatní, to víte, tenkrát moc akcí v Týně nebylo, a my tedy byli vděčnou atrakcí. Také jsem tenkrát tančila a zpívala v Prodané nevěstě, hráli jsme jí ve staré sokolovně a byla to velká paráda.

Měli jsme s bratrem úžasné dětství, rodiče byli fantastičtí. Otec Jindřich Havlů byl účetní v Jednotě, měl na starosti celý Jihočeský kraj. Každý měsíc musel jezdit po hospodách, když se dělaly měsíční uzávěrky. Byl závislý na autobusech, domů přijížděl kolikrát až pozdě v noci. Maminka Marie byla 
o sedm let mladší. Nám dětem hodně zpívala stejně jako babička. Maminka vystupovala  v ochotnickém divadle jako subreta. Byla krásná blondýnka, ne jako já, muži jí vyznávali lásku.

Pak jsem v sedmnácti odešla na konzervatoř, studovala jsem ve třídě u Oldřicha Nového. Byl to elegán, tenkrát jsme se musely chovat jako dámy. Učila jsem se napřed operetní zpěv, potom operní. Měla jsem tmavší, hlubší hlas, mezzosoprán, který se na operetu nehodil.
Na konzervatoři jsem poznala prvního manžela Jiřího Ančerla. Studoval hru na bubny, vyhnali je tenkrát do sklepa, protože hraním rušili celou školu. Studoval s Frantou Ringem Čechem. Netušila jsem, jak je Franta vtipný, a zazlívala jsem mu, že Jirku tahal do hospody.

Jindřiška Polívková.Vždycky jsem mu vynadala, když přišel o půlnoci domů a omlouval se, že byl někde s Frantou. Jednou jsem s Jiřím šla na koncert, kde mě představil rodičům. Byli velice sympatičtí, měli ke mně moc hezký vztah. Jeho maminka říkala, že si vždycky přála, aby se jí narodila holka, tak pak byli spokojení, že mě mají v rodině.

S mou první rodinou jsem odešla do Kanady. Tchán byl úspěšný dirigent Karel Ančerl, který dostal několikaletou smlouvu s torontskou symfonií.

Karel Ančerl pocházel z Tučap u Tábora, za války byl v koncentračním táboře, kde přišel o rodinu. Jeho milovaná první žena Riva, krásná židovka z Maďarska, s ročním chlapečkem v koncentračním táboře zahynuli. Odmítla dát dítě do plynu a šla 
s ním v náručí dobrovolně na smrt. Karel Ančerl tenkrát 
v koncentračním táboře úplně zešedivěl, když prožíval všechny ty hrůzy. Jeho srdce jako by zkamenělo. Byl zázrak, že se vůbec vrátil.

O tom, co za války v koncentračním táboře zažil, nemluvil, a ani jeho druhá žena Hana Glücklichová, kterou si po válce vzal. Pocházela 
z právnické rodiny, bydleli 
v Táboře na náměstí, výborně hrála na klavír. Když jsem se pak učila árie, doprovázela mě.

O svých hrůzných zážitcích z války nemluvili, jako by na příšernou minulost chtěli zapomenout, jako by to byl jenom zlý sen. Nikdo 
z nás si nedovede představit, co se tenkrát za války dělo. Kolikrát si říkám, kdepak byl Pánbůh, že se na to jen díval.

V roce 1968 jsem končila školu, bylo mi dvaadvacet let. Když v srpnu přišli Rusové, žila jsem v Praze. Bylo to tehdy děsivé, nevěděli jsme, co se děje, jestli nechtějí začít válku.

V létě jsem byla ve Švédsku s orchestrem, kde jsem zpívala. Divili se tenkrát, že se chceme vrátit domů, varovali nás, že prý jsou Rusové všude kolem naší země. Už tenkrát věděli, že nás obsadí. Nevěřili jsme tomu, ale jedenadvacátý srpen to potvrdil. Byli jsme pak v šoku.
Naštěstí jsme legálně odešli do Kanady, protože tchán dostal smlouvu, aby dirigoval torontskou symfonii. Když přijeli Rusové, tchán už byl v Kanadě, jeho žena trávila léto na chatě v Soběslavi, odkud se nechtěla hnout. Měli jsme vystěhovalecký pas. Odjížděli jsme z vlasti mercedesem mého tchána, vojáci na hranicích jeho auto obdivovali. Báli jsme se, jak projedeme, nevěděli jsme, že jsou hranice otevřené a že čeští pohraničníci s námi sympatizují.

Odjeli jsme do Vídně, kde tenkrát byl i herec Jan Werich. Setkali jsme se tam s ním. Přemýšleli jsme, co bude dál. Werich byl nemocný, Prahu přitom miloval. Nechtěl opouštět zemi, vždyť už za války musel utéct do Ameriky. Tenkrát za ním do Vídně přiletěl Voskovec.
Byly to zlé časy, říkám jim doba temna. Tchán volal 
z Kanady, že syn Jirka musí dojet pro maminku na chatu. Vrátil se tedy pro ní, já zůstala u rakouských známých, ale maminka odmítla s ním jet. Věnovala se na chatě sbírání hub, vyráběla malinové džemy a nevěřila, že je vůbec nějaká okupace.

Tchán nám pak poslal letenky z Frankfurtu do Toronta, tak jsme odletěli. 
V Torontu jsme měli tříposchoďový dům. Tenkrát tam pro nás bylo všechno nové, nevěděli jsme třeba, že existuje myčka na nádobí, kterou jsme najednou doma měli. Nedaleko měl rezidenci Tomáš Baťa, manželovi rodiče se s ním znali, ale já se s ním osobně nesetkala.

Můj první manžel Jiří byl velký sportovec, celá rodina jsme lyžovali, měli jsme chatu nedaleko Toronta, kde jsme trávili každý víkend. 
V Kanadě máte půl roku krutou zimu, bývalo i pětatřicet stupňů pod nulou, dva metry sněhu.

V Kanadě jsem se s manželem Jiřím rozvedla, ale žádné hádky, zůstali jsme dál kamarádi a v přátelském vztahu.
Seznámila jsem se pak 
s Jarinem, Jaroslavem Polívkou, který se v Kanadě staral o nově příchozí emigranty, co neuměli ani slovo anglicky, a pomáhal jim vyřizovat jejich záležitosti. 
V Torontu byl kulturní dům, sokol, existovala tam velká česká komunita, lidé byli hodně soudržní.
Jarin přišel do Kanady po únoru 1948, jeho otec tenkrát zaplatil převaděči. Krásně maloval a tím se také chvíli živil. V Německu byla spousta utečenců, rozdělovali je pak po světě. Někdo šel třeba do Chile, jiný do Austrálie nebo právě do Kanady. Jarin v Kanadě několik let pracoval v dolech. Bylo to tenkrát těžké období. Nebyla žádná legrace emigrovat, protože na emigranty v nové zemi nikdo nečekal s otevřenou náručí.

V Kanadě jsem žila 28 let, pak jsme se vrátili sem. Syn se s tím ale nevyrovnal, hodně toužil po Kanadě, kde se 
i narodil. Když jsem dostávala kanadské občanství, přísahala jsem věrnost anglické královně. Byla to velice slavnostní událost," vzpomíná Jindřiška Polívková.

Jindřiška Polívková patří mezi klienty společnosti Ledax, která se stará o seniory. Nyní noví zákazníci Ledaxu dostanou jako dárek úterní předplatné regionálního Deníku 
s přílohami Junior Deník a Plus Deník zdarma.