Milada Steffalová je lišovskou rodačkou. Našla si tady i manžela, společně si později ve městě postavili domek. Vyučila se pro věhlasný budějovický obchodní dům Hájíček a později byla u otevírání nového obchodního centra v Lišově – dnešní prodejny potravin a drogerie naproti kulturnímu domu. Tam prožila 17 pracovních let. „Pak to takzvaně přestalo být ono, odešla jsem tedy do budějovického hotelu Solná brána dělat provozní. Tam jsem ale nebyla moc šťastná, nešlo o práci v mém oboru,“ ohlíží se do minulosti. Přestoupila tedy do prodejny skla naproti Baťovi. Zakrátko přišla zlá zpráva – dcery měly vážnou autonehodu, s jednou z nich musela půl roku zůstat doma a starat se o ni.

Následovala krátká kariéra obchodního zástupce a pak se Milada Steffalová našla v tom, co ji bavilo a baví nejvíce – pořádat kulturní akce a bavit lidi. V Lišově začala vést odbor kultury. Základní zkušenosti měla z předrevoluční doby, kdy v rodném městě působila ve svazu žen. „To mě hodně bavilo. Pořádaly jsme různé akce včetně módních přehlídek. Režimu jsme se nepodbízely, chtěly jsme si hlavně užít volný čas. Po revoluci to ale postupně skončilo.“

Jako kulturní referentka v Lišově rozjížděla v roce 2004 městské slavnosti, jejichž tradice trvá dodnes. „Začínali jsme ve Schwarzenberském špitále. Až později se akce přesunula i na náměstí, kde je více prostoru. Učili jsme se za provozu, všechno od A do Z jsme zastali sami. Třeba když přijeli s mobilními záchody, na zahradu špitálu jsme je vozili na rudlech. To už si dneska nikdo nedovede představit,“ směje se Milada Steffalová.

Na důchod do zahraničí

Když odešla do penze, měla jasný plán. Konečně se podívat za dcerou, která tou dobou žila na Novém Zélandu. „Cestovat takovou dálku jen na pár dní o dovolené by se nevyplatilo, a tak jsem si počkala na důchod,“ vysvětluje. Do letadla nasedla, aniž by vládla angličtině. Naučila se jen několik základních frází. Cestu zvládla bez potíží a cizí země ji nadchla natolik, že tam prožila osm měsíců. „Začala jsem tam dokonce sama jezdit autem, jen jsem si vždy na ruku musela uvázat šátek, abych nezapomněla, že se tam jezdí vlevo,“ vzpomíná na dobrodružnou cestu paní Milada.

Ani po návratu se však nechtěla smířit s tím, že by důchod prožila nečinně, a hledala si další uplatnění. Náhodou potkala Janu Peterkovou, která tehdy s manželem zakládala novou televizi Šlágr. „Připadala mi smutná. Říkala, že toho má moc, tak jsem hned nabídla pomocnou ruku. Klidně bych tam jen uklízela. Nakonec ze mě udělali produkční pořadu, v němž se hrály písničky na přání. A když pak hledali moderátora, zkusila jsem se přihlásit do konkurzu. A vyšlo to,“ popisuje začátek své televizní kariéry Milada Steffalová. Na Šlágru prožila šest let, zvládala nejen moderování, ale podílela se i na organizaci velkých koncertů. „Nejkrásnější vzpomínku mám z koncertu v Bratislavě. Vystupoval tam Semino Rossi, který se líbil všem ženským. Dělala jsem tak trochu i vizážistku, takže jsem účinkující přepudrovala, aby se jim nelesklo čelo. A Semino Rossi si přál, abych ho upravila. Byl to pro mě zážitek, pocuchat mu ty kudrnaté vlasy,“ usmívá se Milada Steffalová.

Ani po konci televizní kariéry nezůstala sedět doma. V sedmdesáti převzala vedení Klubu seniorů Lišovska, který vznikl v roce 2008 a sdružuje 168 lidí. Pro členy pořádá různé kulturní akce, výlety nebo přednášky. „Užíváme si společně strávený čas, vydáváme se i za kulturou. O akcích, které s kolegyněmi naplánujeme, dáváme členům spolku vědět e-mailem, těm technicky méně zdatným posíláme esemesky nebo jim voláme. A funguje to, zájem je veliký. Každý zájezd máme zaplněný do druhého dne od vyhlášení,“ pochvaluje si paní Milada zájem svých sousedů, ale i přístup města, které na činnost spolu přispívá.

„Těší mě, že můžu být ještě něco platná. A fakt mě to baví. Největší odměnou je, když vidím spokojené lidi, kteří celé dny jen nesedí doma, nenadávají na život a volný čas si dokáží hezky užít,“ uzavírá Milada Steffalová.