Pozoruhodná publikace plná vzácných fotografií vyšla za podpory města loni k jeho nedožitým 100. narozeninám a její prezentace se chystá v následujících týdnech, kdy si připomeneme 85 let od začátku nacistické okupace.
Proč jste se rozhodla vydat knížku o dědečkovi?
Knihu jsem napsala a připravila k vydání, abych zachovala životní příběh mého dědy. Ten začal dramaticky roku 1940, kdy uprchl z Německa z pracovního tábora ve věku pouhých 16 let. Následovalo jeho zařazení do československé armády, v jejíchž řadách bojoval u Tobrúku. Poté prošel výcvikem na stíhacího pilota a až do konce války pak sloužil u 312. čs. stíhací perutě RAF. Po válce se vrátil do vlasti s radostným očekáváním, jenže vzhledem k nastupujícímu komunistickému režimu jeho euforie dlouho netrvala. Děda byl propuštěn z armády a následovala dlouhá léta pokořování, trvající až do doby sametové revoluce, kdy konečně obdržel zasloužené ocenění za svou odvahu a službu vlasti. Jsem přesvědčená, že jeho silný životní příběh si zaslouží být předán i příštím generacím, aby mohly ocenit odvahu a odhodlání lidí, jako byl můj děda, který bojoval za svobodu a spravedlnost.
Kdy jste se dozvěděla, kde bojoval?
Už na základní škole jsem se dozvěděla o dědově účasti v bitvě u Tobrúku a jeho službě pilota RAF. Bohužel v té době nebyl považován za vhodný vzor hrdiny, protože komunistická éra těmto jednotlivcům přisoudila nálepku nepřátel státu.
Jaký dědeček byl?
Co si na něj pamatuji, byl vždycky velice zamlklý. Trvalo dlouho, než se někomu otevřel a začal mu skutečně důvěřovat, což vzhledem k jeho špatným zkušenostem s udavači nebylo překvapivé. Byl vždy přísný, dbal na pořádek a vyžadoval, aby vše bylo na svém místě, podobně jako ve vojenském prostředí. Zvlášť si zakládal na tom, že vždy mluvil pravdu. Žil zejména pro svoji rodinu, na které mu nesmírně záleželo, a rád se obklopoval svými blízkými a přáteli, se kterými se cítil v bezpečí. Když bylo potřeba, byl ochotný poskytnout komukoliv pomoc, aniž by za ni očekával odměnu.
Co vás dědečkova povaha naučila?
Dědova příkladná osobnost mě naučila hodnotě trpělivosti a přesnosti. Při ověřování faktů jsem se držela zásady, že je nezbytné potvrzovat informace z více zdrojů. Zároveň jsem si od dědy osvojila, že nelze slepě důvěřovat každému.
Před lety jste už o dědečkovi zhotovila fotoknihu.
Když jsem si uvědomila, že můj nemocný děda začíná ztrácet chuť do života, rozhodla jsem se tuhle fotoknihu vytvořit. Zjistila jsem, že při prohlížení starých válečných fotografií se děda vždycky zasní, začne vzpomínat a vyprávět válečné příběhy. Proto jsem začala zaznamenávat jeho vyprávění a nechala udělat fotoknihu, aby děda viděl, jak jsou jeho vzpomínky důležité. Kniha mu poskytla další impuls, takže začal ještě více vyprávět. Tím jsem získala další příběhy, které jsem zaznamenala. Chtěla jsem, aby dědova pravnoučata poznala, čím vším musel jako mladý chlapec procházet a co všechno zažil.
Co říká knize vaše babička, která se narodila ve stejný den jako anglická královna Alžběta II.?
Babička je samozřejmě nadšená při prohlížení knihy, plné snímků jejího milovaného muže. Jsou v ní jejich společné fotografie, nad nimiž se usmívá a vrací se v paměti do doby svého mládí a chvil, kdy se po válce seznámila se svým osudovým mužem.