Jeden den s duchovním6:00 – vstává, modlí se a snídá

6:45 – připravuje kostel Nejsvětější rodiny na ranní bohoslužbu

7:15 – vede mši svatou

8:00 – pije ranní kávu se studenty

9:00 – učí, odpovídá na maily, vede rozhovory s věřícími i nevěřícími

12:00 – obědvá ve školní jídelně

13:00 – vede rozhovory se studenty

18:00 – navečer sportuje, připravuje se nyní na půlmaraton

21:00 – modlí se při chůzi, 
nejčastěji při procházkách 
kolem Vltavy

22:00 – čte si nebo dokončuje, co nestihl

24:00 – končí den a jde spát

Tichá mládenecká domácnost, vyšperkovaná svéráznými kříži, obrazy a úlovky z různých cest do hor a do přírody, je jediná domácnost tohoto typu, kterou jsem kdy navštívila. I proto jsem sem vstupovala se zvědavostí i respektem. Na skříni visel kněžský oděv, který si mladý duchovní sám navrhl podle hávu trapistických mnichů, k nimž se jezdí rád zklidňovat, nořit do sebe a hovořit beze slov s Bohem.

Můj den se spirituálem českobudějovického Biskupského gymnázia začal až poté, co se Josef Prokeš doma pomodlil a nasnídal. Ve tři čtvrtě na sedm totiž začala příprava školního kostela Svaté Rodiny. Vysoký pětatřicetiletý muž zahájil přípravu na mši rozestavováním a srovnáváním židlí.

S údržbou kostela mu pomáhají kostelníci z řad studentů. „Hlavně odpoledne mi pomáhají Jan Kubíček, Jára Marčík a Kája Schwarz. Ne všichni jsou věřící. Vedeme spolu zajímavé debaty. Nevadí mi, že nevěří. Mám rád ty, co upřímně hledají. A mám rád věřící, kteří jsou kritičtí," popisuje svůj otevřený vztah ke svým svěřencům.

Na ranní mše jsou postupně zvány jednotlivé třídy gymnázia, ale i hosté mimo církevní školu. Během roku se tu tak vystřídají i další gymnázia, jednou ročně navštíví mši i studenti Jihočeské univerzity.

Mše je vedená klasicky, tedy pokud to jako nevěřící dokážu posoudit. Jednotlivé části bohoslužby neznám a jako jedna z mála jsem neuměla ani zpívat, ani správně odpovídat. Hudební doprovod zajistil student s kytarou. Jediná odlišnost, které jsem si jako laik všimla, byla chvíle, kdy se duchovní při svatém příjímání usmíval.

Po mši si šel Josef Prokeš vypít kávu se studenty, kteří nemuseli jít hned na výuku. Většinu dopoledne strávil ve třídě i on. Tentokrát jsem ho doprovodila také já. Předem mi nabídl, abych zpestřila hodinu náboženství a etiky vyprávěním o rasismu, mých zkušenostech s Romy a aktivistických zážitcích z minulého léta, kdy jsme spolu s přáteli připravili několik akcí proti demonstracím a pochodům. Nebyla jsem první „cizinec" v těchto hodinách, Josef Prokeš zve do hodin neučitele celkem často.

Po hodině o rasismu jsme zašli na oběd a tématem nemohlo být nic jiného než to, jak studenti reagovali, jaké měli názory a co mě překvapilo příjemně a co už méně příjemně.

Doma u kněze je velké ticho. Je rád, být v tichu je pro něj důležité.„Když neučím, doděláván některé spirituálské věci, na které nemám jinak čas. Dneska obcházím maturitní třídy a zvu je do klubu absolventů. Protože už budou brzy končit. Pak budu k dispozici 
k rozhovorům. Také udělám drobné pochůzky po městě. Například zajdu  do tiskárny pro nějaké brožurky. Odpoledne mě čeká  zpovídání," popsal mi další denní povinnosti Josef.

Zaujalo mě, že k rozhovorům s knězem chodívají kromě věřících  velmi často i nevěřící a dokonce i lidé mimo Biskupské gymnázium. Dlouho jsem vyzvídala, co bývá tématem jejich rozhovorů a jakou  cestou se k Josefovi vůbec dostanou. Očividně nechápal, co mi na tom připadá zvláštní. Mají prý problém, tak napíšou mail a domluví si setkání. Knězi připadá zcela běžné zabývat se téměř vším, s čím lidé potřebují pomoci.

Často se prý také stává, že se nevěřící zamiluje do někoho, kdo víru má, a pak se chodí ptát na různé křesťanské detaily. „Někdy přijdou lidé a mají na papíře napsaný seznam otázek. Mám rád, když lidé víru i církev prověřují. Nevěřící, kteří se takto ptají, jsou pro mě upřímně hledající. Jsem za to moc rád," vysvětluje mi trpělivě muž, který naprostou většinu svého času věnuje lidem kolem sebe.

A dodává: „Klasická zpověď věřících je docela podobná. Samotné vyslovení problému může být vysvobozující. Společně hledáme kořen problému. Je to uzdravující svátost, je to léčba srdce. Člověk se otevírá Bohu, lásce, aby jeho vlastní láska se uzdravila."

V přátelském rozhovoru s kolegou z Biskupského gymnázia v Českých Budějovicích. Josef Prokeš spolu s ostatními čeká na pašijové divadelní představení klientů městské charity.

Večer si snaží udělat čas na  sport. Chodívá běhat a připravuje se na půlmaraton. Tentokrát ale místo toho zašel na pašijové divadelní představení bezdomovců, které se svými klienty připravila městská charita. Pozdravil zde mnoho přátel a s některými se pustil i do delšího rozhovoru.

Obvykle by zakončil den modlitbou v chůzi. Zvolil si pro ni trasu kolem Vltavy. Při tomto způsobu modlitby se prý neusíná. Když jsme se ale loučili my, měl před sebou ještě večerní bohoslužbu a další zpovědi.

RADKA DOLEŽALOVÁ