Ještě loni v červnu pečoval Ivan Venclík o rozsáhlou medvědí sbírku s manželkou. Lásku k medvědům a radost z nich spolu sdíleli 56 let, do jeho osmdesáti… Drahuška tvrdí, že Ivan byl jejím nejmilejším a nejmilovanějším medvědem. Vždy se jí líbili statní mužští. „Takový typ jako krumlovský medvědář Jan Míša Černý. A to byl i můj muž… A také miloval medvědy,“ vzpomíná sympatická žena, které vzápětí po skonu manžela ještě více zkomplikovala život zlomená kyčel. „Spadla jsem doma, když mi při oblékání ujela židle. Odnesla to pravá noha. V nemocnici jsem ležela přes pět měsíců!“

Návraty do mládí

Dosud se jí chodí lépe s francouzskými holemi a domov neopouští. To je pro člověka zvyklého na cestování a další aktivity spousta času třeba na návraty do minulosti. Prostor promítnout si v hlavě i prostřednictvím fotografií a kamerových záznamů pěkné společné chvíle, připomenout si, jak se život odvíjel, co dobrého přinesl.

S prvním míšou se Drahuška poznala ve dvou a půl letech. Před Vánoci ji maminka vzala do obchodního domu v rodné Olomouci a tam se zrodila její celoživotní vášeň. „Popadla jsem tam plyšového medvěda a brečela, že ho chci. Nikdo mi ho nedokázal vytrhnout.“ Pod stromeček pak dostala i panenku, tu však posadila do kouta – a v kočárku vozila medvídka. Manželovi v 15 letech otec naházel medvědy do kamen s doporučením četby Mistra Campana a Jiráska.

Původně učitelka matematiky a hudební výchovy pracovala ve Švýcarsku, kde s Ivanem žili 30 let, jako programátorka a softwarová inženýrka. Tam se jim otevřel svět a oni toho bohatě využili k poznávání blízkých i velmi vzdálených končin. Odevšad si přivezli další medvědí přírůstky, mají i medvěda z tulení kosti. Poznali Spojené státy, Kanadu, Afriku, Austrálii, např. Jordánko, Turecko, Čínu, Jamajku, celičkou Evropu. „U protinožců jsem si pochovala koalu,“ usmívá se Drahuška, s níž dodnes spí její miláček Brumlík, který spolus Ivanovou Enkou projel všechny země s nimi. Tyto dva si pořídili hned po příjezdu do Švýcarska a jako dennodenní i každonoční společníci jsou už notně opelichaní.

Skončilo krátkodobé vypuštění a snížení stavu řeky a Vltavy a Malše kvůli zjištění stavu dna a technologie před letní odstávkou a opravou Jiráskova jezu v Českých Budějovicích.
Řeky Vltavu a Malši v Budějovicích máme zase plné. Všimli jste si?

Pochopitelně že pozorování živých medvědů patřilo při cestování k zážitkům nejvzrušujícím. Ve výjezdech manželé pokračovali i po sedmdesátce, nejvíce po okolních zemích.

 Z nákazy covidem Drahuška strach nemá a až bude mít možnost očkování, nebude váhat. „Nemohu se dočkat, až budu dobře chodit. Až s kámoškou vyrazíme na chalupu, o kterou se posledních pár měsíců, kdy marodím, starají hodní sousedé. Plánuji si i nějaký zájezd, protože na vlastní pěst se už necítím. Navštívím i kamarády ve Švýcarsku…“

 V neposlední řadě vyhlíží Drahuška den, kdy navštíví českokrumlovské medvědy, které s mužem nejdříve podporovali anonymně. „Vždy jsme přispěli do společné kasičky, po seznámení s medvědářem jsme se stali jejich oficiálními sponzory.“

Nově nastupující zaměstnanci Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje během adaptačního procesu cvičí jízdu na polygonu za ztížených podmínek.
Podívejte se, jak brzdí profíci za volantem spěchající sanitky

 Aby vše v „lepších časech“ zvládla, pilně doma cvičí i na rotopedu a jednou týdně si užívá návštěvy masérky. Snaží se co nejvíce obejít bez podpory francouzských holí. Dvakrát do týdne potěší kamarádka, jež pomůže i s domácností, přinese časopisy, popovídá… Obědy naštěstí vozí sociální služba, což je příjemné. Čas si „medvědí máma“ krátí také např. televizním i internetovým sledováním cestopisných filmů, dokumentů o zvířatech… A jako každé jaro je nutné provést očistnou kúru medvědí sbírky, což trvá řadu dní. Při takovém množství se na to musí postupně.

 „Už spoustu let nám firma Steiff posílá katalogy svých medvídků, určitě si zase nějakého vyberu,“ svěřuje se Drahuška. Pokud chcete svému míšovi najít nový láskyplný domov, ten v Hrdějovicích je nejlepší – stojí před ním dvoumetrový dřevěný medvědí hlídač.