Jak se divadlo z Hluboké dostane až do jižní Koreje?
Jižní Korea je světovou muzikálovou mekkou, jen v Soulu se denně hraje osmdesát až sto představení, a o to víc mě to překvapilo. Jeli jsme tam teprve jako třetí české divadlo, před námi bylo jen Národní divadlo a divadlo Archa. Zásluhu na tom má skladatel Zdeněk Barták, který je v jižní Korei velmi vážený. Oslovili ho a chtěli tip na původní český muzikál, který by se uváděl na festivalu 
v Daegu. A on, i když by mohl nabídnout leccos jiného, doporučil nás a Casanovu.

Jaké byly přípravy?
Hektické. Nejdřív jsem musel všechny obvolat a zeptat se, jestli by jeli. Mysleli, že si 
z nich dělám legraci, ale pak souhlasili. Jenže nastalo obrovské dilema, protože všechny hlavní role jsou v alternacích a jet mohl jen jeden. Nakonec jsem nějak vybral, ale objevily se i malinko slzičky.

Co technické záležitosti?
Naše obrovská scéna se tam nedá vézt, takže nám ji Korejci dělali na míru. Obnášelo to stovky e-mailů. Oni jsou velcí perfekcionisté, posílali nám přesné rozměry scény, chtěli výkresy, v nichž se znázorňovalo, kdy mají svítit jaká světla, museli jsme poslat videa. Tohle bylo nejsložitější. Pak bylo ještě nutné přeložit texty, protože se hrálo česky s korejskými titulky. Kolem toho také byla spousta e-mailů, protože ne všechno jde perfektně vyjádřit v cizím jazyce.

Jaké byly první dojmy?
Po přímém letu z Prahy jsme vystupovali v Soulu a odtud se autobusem přesouvali do Daegu. Tomu se říká jižní Soul 
a opravdu mezi těmi dvěma městy nepoznáte rozdíl. Je to jiný svět a úplně jiná architektura. Narazíte tam na takovou směsici, kde je část města moderní, luxusní, skleněná a mezi tím stojí změť starých domečků. Co nás ale hodně překvapilo, bylo to, že když jsme večer unavení dorazili na hotel, vítaly nás davy, kamery, televizní štáby. Hned ve vestibulu jsme jim museli pózovat 
a předvést taneční kreace.

Co na vás nejvíc zapůsobilo?
Dokonalý servis. Když jsme přišli do divadla, každému pečlivě upravovali porty, měli jsme spoustu maskérů, parukářky, všichni se kolem nás točili, na zkoušky nám vozili jídlo. A šatna byla obrovská.

Odehráli jste celkem pět představení. Jaké bylo publikum?
Na základě dřívější zkušenosti jsem všechny předem připravoval na to, že jsou jiní než u nás. Vím, že tolik nereagují a nechávají si to až na konec. Varoval jsem herce, aby se tím nenechali rozhodit. O to větší bylo překvapení, když reagovali po jednotlivých výstupech a dobře přijímali i různé vtipy, které fungují spíš v českém jazyce a české mentalitě.

V čem je největší rozdíl oproti Čechám, co se týče kultury?
Jsou tam tisíce divadel a lidé do nich chodí. Velvyslanec, mi vysvětlil, že v prioritách jihokorejské vlády je na prvním místě je vnitřní a vnější bezpečnost a hned na druhém kultura. My jsme se tomu divili, ale má to svoji logiku. Lidé tam tvrdě pracují a vláda má zájem na tom, aby si odpočinu, byli spokojení a vládla dobrá atmosféra. A to nedokáže nic jiného než nabídka různých kulturních akcí. Oni kulturu obrovsky dotují, a proto také mohou pořád takové festivaly.

Chtěli byste si vystupování 
v jižní Korei zopakovat?
Rádi bychom. Také proto, že už bychom věděli, na co se připravit a asi bychom si to ještě víc užili. Teď to pro mě bylo dost stresující, aby to dobře dopadlo a nikde se nic nestalo.

Budete ještě Casanovu uvádět?
Asi ano. V srpnu byl obrovský zájem, měli jsme nabito, teď nás navíc chtějí do Duchova na Casanovské slavnosti, které budou mít dvacáté výročí. Samozřejmě už dostávám otázky, co budeme dělat příští léto, ale musím to ještě promyslet. Zdeněk Barták oslaví šedesátiny, takže bychom asi uvedli jedno z jeho nejslavnějších děl – muzikál Romeo a Julie. Ten jsme už hráli, ale byl by v novém nastudování. Některé role bychom přeobsadili, company by mělo novou choreografii.

Přes zimu hrajete? Co vás čeká?
Budeme na Budějcké Thalii 
v Divadle U Kapličky, pak se sešlo několik firemních představení. Máme toho poměrně hodně, do toho začínáme připravovat silvestrovské představení – komedii A do pyžam.