Pěstovat bonsaje, to chce představivost a dlouhé roky trpělivé péče. Vyprávět by o tom mohli Taťjana Anatoljevna a Karel Šerákovi, kteří v Neplachově na Českobudějovicku společně pečují o sedmdesát miniaturních stromů. Manželé se věnují i dalšímu koníčku, který je zakotvený ve vzdáleném Japonsku – umění suiseki – tedy v překladu voda kámen. To pracují s kameny nalezenými v přírodě, které díky svému tvaru a zbarvení mohou být uměleckým předmětem samy o sobě nebo vytvářejí nové dílo společně třeba s podložkou vyřezanou z ušlechtilých dřev (daiza), nebo na upraveném jemném písku v bronzových či keramických mísách (suiban, doban).

Na počátku pěstování bonsají byla pro Karla Šeráka před čtyřiceti lety pracovní návštěva Žehušické obory na Moravě. „Dlouhé roky jsem pracoval u Státních lesů. V žehušických školkách jsme byli u pana Krči, bývalého vedoucího školkaře, a on nám ukázal svou sbírku bonsají,“ vzpomíná Karel Šerák na první opravdové setkání s malými, přesto plnohodnotnými stromy. Okouzlily jej natolik, že v roce 1986 s přáteli založili Bonsai klub v Českých Budějovicích, ještě pod hlavičkou Klubu zahrádkářů. „Byli jsme asi druhý klub v republice; v roce 1981 byl založený pražský,“ říká Karel Šerák.

Nejstarší je modřín

Shodou okolností také v roce 1986 začal příběh nejstaršího stromu ve sbírce. Je to modřín, který byl tehdy pěstitelem vyzvednut jako malý semenáček z přírody. Později, když se z Budějovic stěhoval, všechny stromy Karel Šerák rozdal. Modřín dal svému příteli ze Zbraslavi. Také proto, že se začal sám naplno věnovat umění suiseki. Ještě ovšem nevěděl, že se s modřínem opět setká.

close Pěstování bonsají a umění suiseki (v překladu voda kámen) se věnují Taťjana Anatoljevna a Karel Šerákovi. info Zdroj: Archiv Karla Šeráka zoom_in Pěstování bonsají a umění suiseki (v překladu voda kámen) se věnují Taťjana Anatoljevna a Karel Šerákovi.

Další změna a návrat k umění bonsai přišly v roce 2011, kdy se manželé Šerákovi usadili na statku v Neplachově, který od základu zrekonstruovali. Včetně toho, že nechali odbagrovat celý dvůr, navézt novou zeminu a přetvořit prostor na esteticky zajímavější, odpovídající jejich ideálu krásy. A za nimi se přistěhoval i někdejší zelený dárek. Přítel ze Zbraslavi, který měl modřín ve své kolekci, totiž pěstuje stromy jen do výšky 25 centimetrů, kategorie shohin a modřín mu přerostl. Velkým obloukem se vrátil k tomu, kdo jej kdysi přinesl z lesa. Je v tom kus symboliky.

Dva roky ostřihávat

„Jinak jsme založili úplně novou sbírku,“ zmínil Karel Šerák ke dvoru dnes zaplněnému stromy, velkými přírodními kameny, keři a trávníkem a proměněnému tak v jihočeskou zahradu doplněnou prvky japonských umění zahrad. Přinést ale do sbírky nový strom z přírody není jen tak. Pěstitel bonsají upozorňuje, že se musí získat nejprve svolení majitele pozemku, odkud se dřevina vyzvedává. Pak obkopat půdu, v rozsahu, kam dosahuje koruna, a opatrně budoucí exponát vyzvednout s neporušeným kořenovým balem. Následně se zasadí do záhonu nebo velké nádoby. Nejméně za dva roky se pak musejí stromy vždy vyzvednout a ostřihávat kořeny, postupně tak, aby se dřevina následně vešla do misky. V té už se stane skutečnou bonsají, ale musí být neustále zalévána a hnojena. Jinak by nepřežila.

Stromy, které se pěstují po vyzvednutí z přírody, se označují jako yamadori. Mohou vytvářet i celé skupinky. Třeba bukový les. Jeden pod péčí manželů Šerákových vznikl z mladých buků. „Už je to nádherná skupina stromů,“ těší pěstitele, protože stromky už dosáhly výšky přes třicet centimetrů z původních drobných semenáčků. Některé dřeviny rozložené na policích ve dvoře mají ovšem přes metr výšky a váží desítky kilogramů.

Tlustá tlustice a dramatická borovice

Karel Šerák ukazuje třeba tlustici (crassula arborescenc), strom s obvodem kmene více než třicet centimetrů a okrouhlými kožovitými listy jako penízky. Když ji s manželkou převzali, měla kmen silný jen jako palec. Vhodnou péčí je z ní teď opravdová tlustice.

close Pěstování bonsají a umění suiseki (v překladu voda kámen) se věnují Taťjana Anatoljevna a Karel Šerákovi. info Zdroj: Archiv Karla Šeráka zoom_in Karel s Taťjanou pečují o jehličnany i listnáče. Listnáče ale mají raději. 

Najdou se tu i borovice. Aby mohly podle Karla Šeráka předvést naplno dramatický náboj, který v nich dřímá, musí se stále hlídat, aby nevystřelily vzhůru za světlem. To by měly jen dlouhé holé větve. A musejí se zaštipovat pravidelně nové výhonky jehlic. Aby jehlice rostly vedle sebe co nejhustší. A kontrolovat konce větví. K zasazení ale zase stačí jen obyčejná plastová miska a vhodné stanoviště, protože borovice potřebuje hodně slunce. "A výsledek je úžasný," zdůrazňuje Karel Šerák s tím, že ve srovnání s borovicí milující slunce listnáč snese i zastínění. I to je zkušenost, kterou získáte, když se budete pár let věnovat bonsajím. Pěstovat je můžete nejen díky stromům doneseným z přírody, ale i ze zakoupeného školkařského materiálu.

Paleta barev

Výběr dřevin záleží na každém pěstiteli. Karel s Taťjanou pečují o jehličnany i listnáče, ale listnáče se jim líbí více tím, že během roku mění barvy. Zjara nabízejí svěží růžovou nebo světle zelenou. V létě zelenou. A na podzim zelenou vymění za celou paletu barev od temně červené po jasně žlutou.

Zahradě v Neplachově vládnou větší bonsaje. Mají je tu raději než menší nazývané mame a shohin, které nepřevyšují 25 cm. Bohužel, víc velkých bonsají už se manželům Šerákovým do zahrady nevejde. Přesto, když přijedou z práce, čeká je prakticky každý den pletí, zalévání, hnojení, přistřihování a ještě navíc obstarávání malého „živého“ hospodářství. Prochází se tu také pět koček, nejstarší je 15 let, všechny sebrané z ulice a útulku. „I když je práce ve statku časově náročná, je ušlechtilá, naplňující mysl, s vědomím krásy a zákonitostí přírody,“ ohlíží se po zahradě i zvířatech Karel Šerák.

Jahody pro vnoučata

V zahradě se přitom nenacházejí jen pěstěné zmenšeniny stromů nebo kameny zvláštních tvarů a barev. Do výšky ze záhonu šplhá několik rajčat, z pár truhlíků lákají převislé jahody. „Aby si také vnoučata něco zobla,“ usmívá se Karel Šerák a doplňuje, že u východní stěny nabírá odpolední a večerní slunce meruňka a v sousedství jabloň a hrušeň. Ale i ty mají pečlivě rozvedené větve podél fasády. Volněji rostou v zahradě, která rozhodně nepřipomíná obvyklé české provedení, třeba višeň, třešeň a švestka. I jejich umístění byla s rozvahou předem určena.

Nejrůznější zeleň ve dvoře v Neplachově doplňují i vybrané kameny, vhodné pro umění suiseki. V roce 1994 byl Karel Šerák na stáži v jednom Bonsai centru ve Švýcarsku, kde se seznámil s Piusem Notterem, světově uznávaným umělcem bonsají, japonských zahrad, umění suiseki, autorem mnoha publikací a výtečným fotografem divoké přírody, „Tři roky jsem jezdil k Piu Noterovi na stáž, až mne vzal k sobě domů a ukázal mi sbírku přírodních kamenů z celého světa. Od té doby jsem se naplno začal věnovat umění suiseki. Od roku 2007 doposud společně s Taťjanou. Aranžované kameny symbolicky představují krajinné scenérie, hory, zvířata, v podstatě vše, s čím se setkáváte a co vás obklopuje v běžném životě,“ vypočítává Karel Šerák.

Odraz světa

Pěstitel přitom vyzdvihuje vliv ženského vnímání krásy, estetiky a vytříbeného vkusu na aranžování těchto uměleckých výtvorů přírody. „Získal jsem přesvědčení, že ženské vnímání krásy je výjimečné a výrazně odlišné od našeho mužského,“ zdůrazňuje Karel Šerák.

Pěstování bonsají stejně jako umění suiseki nemá jen svou materiální stránku, ale přinejmenším stejně důležitý je i jistý duchovní rozměr. Některými je obojí považováno až za filozofický směr. Vždyť také mají být odrazem a vnímáním světa kolem nás… Závěrem citát od slavného čínského filozofa Konfucia, který vypovídá vše: „Jen Dokonalý se těší pohledem na hory a kameny.“