Jenže bezpečnost koncert, kde měly vystoupit kapely Adept, DG 307 a Plastic People of the Universe, násilně přerušila 
a hodiny pak honila a chytala návštěvníky, kteří přijeli z celé republiky. Mnohé čekaly za účast na nepovolené akci vyhazovy z práce, ze školy i soud.

Mezi účastníky byla i Dana Němcová (80), psycholožka 
a významná představitelka protikomunistického odboje, po roce 1989 politička a dlouholetá zastánkyně  uprchlíků.

„..Rudolfov je malá obec, a tak není divu, že když se v ní objevilo několik set lidí v džínách   s dlouhými vlasy, považovali někteří místní občané za nezbytné informovat o situaci patřičná místa. Festival ještě ani pořádně nezačal a už se objevily pohotovostní oddíly    z Českých Budějovic. Muži v uniformách mlátili každého, na koho přišli, najížděli do lidí automobily a hnali je pěšky až do Českých Budějovic. Tam už na ně čekala na nádraží další posila. V ten den byl kachlíkový průchod směrem k vlaku skutečně postříkaný krví. Bezpečnost legitimovala každého, kdo měl trochu delší vlasy nebo se nezdál být tamní. Kontrolovali i v hospodách…
…Tehdy jsem opět měla pocit úplně zoufalé bezmoci. Hnali se na nás se psy, mlátili nás pendreky…"
(Z knihy Lidé mého života, Dana Němcová a Jan Bárta, Portál 2003) 

Vzpomínáte si na nepovolený koncert v Rudolfově Na Americe, kam přijela i undergroundová kapela Plastic People of the Universe, a který skončil brutálním zásahem bezpečnosti?
Vzpomínám si na koncert  celkem věrně a i po čtyřiceti letech ho mám v živé paměti. Přijeli jsme tenkrát na Rudolfov autem s hudebníkem Plastiků Pepou Janíčkem. Takže jsem nejela vlakem ani tam, ani zpátky, a nezažila tak mlácení v chodbě na českobudějovickém nádraží. Co se tam dělo, jsem znala z vyprávění lidí, kteří tudy museli projít k vlakům. Při návratu z Rudolfova jsme dojeli do Českých Budějovic, kde jsme až pak byli kontrolovaní v hospodě. Což ale nebránilo pořádkové komisi v Rudolfově, aby mě potom zakrátko předvolala. Hlavní dojem, který z tehdejší akce mám, je ten, že jim na základě četných perlustrací vlezlo do hlavy, že musíme mít tajnou organizaci, protože bez ní by se přece nedali mladí lidé od Košic až po Cheb dohromady v nějaké díře u Českých Budějovic. Od tohoto koncertu začali perlustrovat lidi při každé, 
i soukromé akci, a když se jim tam objevovala tatáž jména, tak tajná organizace byla na světě. Myslím, že pak postihy opřeli o vyjádření, že se jedná o tajnou organizaci závadové mládeže, nebo jak lidem tenkrát říkali.

Proč jste na koncert Plastiků do jižních Čech z Prahy jela?
Od počátku 70. let jsem chodila nebo jezdila na všechny podobné koncerty, takže jsem jela samozřejmě 
i na tuhle akci do Rudolfova. Mám pocit, že tam Plastici vlastně ani neměli vystupovat, ale Pepa sjednával s budějovickými chlapci možnost, že tam něco taky zahrají. K tomu ale stejně nedošlo.

Co říkalo vašich sedm dětí účasti na protirežimních akcích, k nimž patřil i koncert na Rudolfově? Hrozil vám za ni přece postih nebo vězení, že?
Moje děti mi nikdy nic nevytýkaly. Je fakt, že už jako malé se mnou byly roku 1972 na koncertě Plastiků v Závodním klubu ČKD Polovodiče Praha – Krč, kde seděly v první brázdě a poslouchaly, což bylo docela komické.

Za své působení v disentu i za  činnost po roce 1989 jste dostala prezidentské vyznamenání od Václava Havla a loni i Cenu Paměť národa. Co se svými zkušenostmi říkáte současné politice a tomu, že v parlamentu po 25 letech od roku 1989 stále působí komunistická strana?
Faktem je, že jsme si tenkrát po listopadu 1989 říkali, že je lepší mít komunisty na očích, než je mít v nějaké ilegální struktuře. Doufali jsme, že časem vyhnijí, ale ve své naivitě jsme se trošku přepočítali.

Přítomnost komunistů v českém parlamentu vás trápí, ale co vás naopak v naší společnosti těší?
Těší mě stálý pohyb a to, co jsme vždy označovali jako občanskou společnost. Řada mladých lidí se v neziskovém sektoru a jiných občanských záležitostech neprofitně a nekariérně angažuje a dělá věci pro společnost užitečné a záslužné. A působí nejen u nás, ale ve svých aktivitách se dotýkají i zahraničních záležitostí. Ať už se jedná o charitativní pomoc nebo vyloženě o politickou podporu, jako to vidíme například v současnosti ohledně Ukrajiny.

Máte hodně přátel i ve společnosti Člověk v tísni, která se věnuje humanitární pomoci 
a pořádá filmové festivaly i akce o lidských právech, např. Jeden svět nebo Příběhy bezpráví. Nebyli by lidé z této organizace, jako je Šimon Pánek, Tomáš Pojar, Igor Blaževič nebo Karel Strachota, velkým přínosem pro české politické prostředí?
Souhlasím, že jejich činnost je naprosto bezvadná. Vzpomínám si například, že jsme jednou seděli ve vinárně Na Rybárně a Václav Havel tehdy prohlásil, že si dovede někdy v budoucnu představit Šimona Pánka jako prezidenta České republiky.

Loni začala krize na Ukrajině, která také ukázala, jak moc po smrti Václava Havla u nás chybí mezinárodně respektovaná morální a mravní autorita. Ta, která dokáže aktuální dění správně pojmenovat, reflektovat, oč se jedná z pohledu lidských práv, 
a neohlíží se přitom na ekonomické zájmy, kterými se tak rádi zaštiťují naši političtí představitelé.
Doufejme, že už se nějaká taková nová osobnost vyvíjí. Je pravdou, že takzvaná stará garnitura, k níž se počítám 
i já, už nic nenadělá. I když je samozřejmě dobré stále se zajímat o dění v zahraničí, protože to zpřítomňuje i naši vlastní zkušenost.
Čekám, že mladá generace, pohyb ve společnosti a starosti o ní, vygenerují zase někoho s ideovou vizí, přesahující materiální a materialistický svět a zájem.