Jiřímu Vejdělkovi, režisérovi nové české komedie Ženy v pokušení, se prý zjevila ve snu, dala mu facku a řekla si o roli. Poslechl a nyní Eliška Balzerová ve filmu září. Na nedělní premiéře jí tleskal plný sál budějovického multikina, mnozí si vzpomněli i na její začátky v Jihočeském divadle. „ V Budějovicích jsem prožila mezní situace,“ říká v rozhovoru šedesátiletá herečka.

Na premiéru Žen v pokušení jste přijela přímo z představení, jakého?
Strhala jsem ze sebe Goldu v Šumaři na střeše, bylo to spočítané na minuty. Během našich spanilých jízd jsme zjistili, že je lepší, když přijdeme za diváky až po filmu a mě napadlo, že bych to stihla. Čekali na mě o půl sedmé před divadlem, skočila jsem do auta a jsem tady. Budějovice jsem si nechtěla nechat ujít.

Jak vzpomínáte na své první angažmá a roky v Budějovicích?
V Budějovicích jsem prožila takové mezní situace. Zažila jsem tady srpen 1968. Tehdy jsme v divadle trávili noc a den, protože se tam přesouval rozhlas. Vysílalo se z divadla, které nenašli, protože je to velmi nenápadná budova. Druhá mezní situace byl přechod ze školních let do angažmá. Nemohli jsme si zvyknout na to být zaměstnanci, plnit určité povinnosti, psát si povolenky, aby se o nás v divadle vědělo a podobně. Bylo kruté přejít z toho volného svobodného života do zaměstnání. Samozřejmě jsme tomu vzdorovali a udělali i několik průšvihů. Dnes nastala taková třetí mezní situace, kdy se sem vracím už jako zralá herečka a jsem šťastná, protože diváci film přijali vřele.

Podle ředitele Šestáka jste tu ztvárnila 12 rolí, vzpomenete si na ně?
Moje první role byla Regan v Králi Learovi, potom to byla Vivie v Živnosti paní Warrenové. Hráli jsme takové role poplatné době, takže na to člověk rychle zapomínal, ale na repertoáru byla Vančurova Josefína nebo Naši furianti. Za tu Vivie jsem dokonce dostala takovou cenu mladého diváka a jak se dneska pan ředitel Šesták přiznal, on byl tehdy student, tak třeba i on pro mě hlasoval.

Měla jste možnost zahrát si i před otáčivým hledištěm?
Ano, to nás velmi bavilo a těšilo, i když jsme vlastně neměli chvíli oddechu. S kamarádkou jsme se vždy ráno jezdily stopem koupat k rybníku, autobus s kolegy tam pak zastavil, nabral nás a my jsme opálené, vykoupané jeli hrát, třeba Lucernu, Peer Gynta, Sen noci svatojánské, prostě krásné kousky, které jsou v přírodě ještě hezčí.

Vrátila jste se pak ještě někdy do Jihočeského divadla?
Jako divák samozřejmě, dokonce jsem tady hrála při jednom výročí. Vždy, když jedu Budějovicemi, zastavím před divadlem a jdu tam. Můj muž se tomu směje, ale já jdu na vrátnici a říkám, že se chci jenom tak podívat a oni mě vždy pozvou dál. Jdu k fermanu, to je takový ten plán, co se hraje, a tak si to užívám.

Vaše cesta k divadlu začala už v dětství?
Načichla jsem tím, protože moje maminka byla vášnivá ochotnice. Vodila mě na zkoušky a divadlo mi zavoněla. To, že se tím budu živit, jsem ale netušila, jen jsem koukala na mámu na scéně. Shodou okolností hrála i v Mam'zelle Nitouche, kterou jsem teď zapěla ve filmu. Když jsem se rozhodovala, co studovat, měla jsem vybrané úplně jiné školy a najednou objevila něco, co se jmenovalo konzervatoř. Ptala jsem se mámy, co mě tam budou učit, jestli třeba líčení, a ona odpověděla, že mě naučí hrát divadlo.

Na škole jste získala svou přezdívku?
Ano, když jsem tam nastoupila , učitel, který mě přijímal, se lekl. Vyrostla jsem totiž o 15 centimetrů, takže místo malé holčičky tam přišla dlouhá velká herečka. Říkal, že s touto výškou budu těžko hledat angažmá i partnery. A moje spolužačka Laďka Kozderková, které jsem tuto roli trochu věnovala, si myslela, že jsem na to zdrobnělé jméno Eliška moc velká a dala mi přezdívku Elza. Od té doby mi tak říkají všichni.

Lákalo vás také filmové plátno?
To samozřejmě přichází ruku v ruce s tím, že děláte divadlo. My jsme malý herecký národ, takže režiséři hodně lovili mezi divadelními herci, to až teď přijde nějaký talent a stane se rovnou filmovým hercem jako v Hollywoodu.

Vám cestu k filmu a vůbec lidem otevřela Nemocnice na kraji města.
Já jsem tím vešla do skoro každé československé domácnosti. Lidé mě znali a získala jsem rychle to, co dnes mnozí herci těžko shánějí – velkou popularitu. První vlnu popularity jsem si užila velmi mladá, takže mě už nemůže moc zaskočit.

Netoužila jste pak už jen po filmech a seriálech?
Vůbec ne, naopak. Já si myslím, že taková role na dlouhou dobu limituje, protože po vás chtějí totéž. Někdy vyjdu na scénu a oni nechtějí, aby tam byla třeba Maria Callas, ale Alžběta Čeňková. A musela jsem je dlouho přemlouvat, že jsem jiná postava.

Podařilo se to Vilmou z Žen v pokušení?
Doufám, že teď už budou říkat: to není naše Alžběta, to je někdo jiný.

Už jste zmínila, že jste roli věnovala Laďce Kozderkové, proč?
Vilma je napsaná jako umělkyně a já jsem pro její ztvárnění potřebovala vědět, jestli byla dobrá herečka, v čem hrála a tak. Nakonec jsme si řekli, že bychom mohli její obraz připodobnit tomu, co dělala Laďka Kozderková. Při hraní Vilmy jsem tedy uvažovala, co by asi dělala v tom věku, ačkoli se ho nedožila.

Pro film jste i nafotila akt.
Kdo film uvidí, tak pochopí, jak malou roli tam ten akt hraje. Média samozřejmě vytáhla, co je nejvíc vzrušuje, to znamená, že šedesátiletá paní odloží šaty, ale ten akt je decentní.

Chtěla byste si zahrát ještě podobnou komediální roli či něco jiného?
To nikdy neříkám, role začíná od scénáře. Dostanu–li hezký scénář, s radostí půjdu znovu do komediální role nebo třeba i do nějaké detektivky.

Stále vás to táhne víc k divadlu?
Vždy jsem měla blíž k divadlu, myslím, že tam je takový ten humus, ta základna, ze které všichni čerpáme. Koneckonců divadlo mi dalo i tuto roli, protože pan režisér mě viděl v jedné komediální hře a byl překvapen, že to umím.