Téměř 14 tisíc knih má na starost Anna Maroušková, která vede městskou knihovnu v Lišově. Každý den se pak u ní střídají čtenáři zamilovaných románů, detektivek, děti oblouzněné Harry Potterem i ti, kteří si chtějí spíše jen popovídat.

Knihy Maroušková miluje od dětství. „Jako malá jsem hodně četla, někdy i s baterkou pod peřinou. Z knih jsem se mnohé naučila a především mě velmi bavily,“ vzpomíná. Následně ji ale osud zavál zcela jinam, pracovala v nábytkářském průmyslu a ke knihám se vrátila až před třemi lety. Tehdy se dozvěděla, že lišovská knihovnice odchází do důchodu, a stará láska se opět probudila.

Po nástupu do nové práce ji však překvapilo, že v policích doposud odpočívá řada zastaralých děl, mnohdy poplatných minulému režimu. Začala tedy literární dědictví probírat a postupně obnovovat. Když nakupuje nové knihy, snaží se Maroušková vybírat hlavně takové, které se v knihovně dlouho neohřejí. Myslí si, že už se naučila odhadnout, co mají čtenáři nejraději. „Chtějí se hlavně odreagovat. Ženy čtou knihy, u kterých nemusí moc přemýšlet, mnohdy zamilované, kde všechno dobře dopadne,“ vysvětluje. Další velkou skupinu tvoří milovníci detektivek. V poslední době také stoupá zájem o literaturu válečnou.

Ačkoli řada dětí a teenagerů dává dnes před knihami přednost internetu, není to podle Marouškové tak špatné. Třetině jejích čtenářů je méně než 15 let. „Často přijdou, protože potřebují něco do školy. Pak najednou zjistí, že je tu něco zajímavého a příště přijdou třeba i s kamarády,“ vypráví. Důležité však podle ní je, aby knihy zaujaly, ať už nápaditým obalem nebo atraktivní formou. Řadu mladých také ke knihám zpětně přivedly filmové adaptace, například knihy o Harry Potterovi patří v lišovské knihovně k nejohmatanějším. Velký zájem mají mladí čtenáři také o cyklus Děsivé dějiny nebo upírskou ságu Stmívání. „Mayovky nebo dobrodružné knihy, které se četly dřív, ale už nelákají. Asi je to pro dnešní mládež málo akční,“ dodává Maroušková.

Druhou velkou skupinu čtenářů tvoří starší lidé. Jsou mezi nimi i takoví, kteří jsou v knihovně každý týden nebo si odsud odnášejí velké stohy čtiva. Někteří si sem chodí především popovídat s knihovnicí. „Nevadí mi to, vždycky si je vyslechnu a mezitím jim připravím knihy,“ popisuje Maroušková.

Knihovnice také musí mít neustále přehled o tom, co nabízí. Řada lidí od ní totiž chce radu a tip na dobré čtení. Neustále proto sleduje novinky, většinu se snaží i sama přečíst. „O dovolené jsem četla i Stmívání, zajímalo mě, co na tom ti mladí vidí, ale příběh o upírech není úplně můj šálek kávy. Musím však uznat, že je to poutavě napsané a člověk se mnohdy nemůže odtrhnout,“ přiznává. Skutečným oříškem je pak správně poradit těm, kteří se ke knihám uchylují v těžkých životních situacích. „To si například musím dát pozor, aby tam nebylo něco smutného, třeba aby tam nikdo neumřel,“ připomíná.

Kromě nákupu a půjčování knih se Maroušková podílí také na pořádání kulturních akcí ve schwarzenberském špitále, kde knihovna sídlí. „Máme tu karnevaly, nadílky, dětský den, koncerty, výstavy i besedy,“ vyjmenovává. Když poté kulturní program někdo pochválí, nebo díky němu knihovna získá nové čtenáře, je to pro Marouškovou největší odměna. „Moje práce není jen o tom sednout si mezi knihy, důležité je stýkat se s lidmi a získávat si je,“ uzavírá.