Hrozně ho štvalo, když se vracel za rodinou a najednou narazil na celnici a musel ukazovat pas, 
s rozdělením federace nesouhlasil a dodnes se považuje za Čechoslováka. Rozpad společného státu ovlivnil život Jozefa Cibuly. Ten v roce 1993 sice již několik let žil v Českých Budějovicích, ale na druhé straně nové hranice měl příbuzné i spoustu kamarádů.

Jozef Cibula pochází z Bratislavy. Do jižních Čech přišel v roce 1985. „Byla to spíš náhoda a východisko z nouze. Jako flétnista jsem doma nemohl sehnat práci a moje sestra, která žila v Praze, podala inzerát. Zájem měl orchestr Jihočeského divadla," vypráví. Původně bral cestu do Budějovic jen jako recesi. Myslel, že tu hraní vyzkouší a brzy zase odejde. Nakonec ale zůstal.

Místní lidé podle něj tehdy Slováky přijímali bez problémů, nesetkal se s žádnými negativními projevy. „Zjistil jsem ale, že mentalita Jihočechů a Slováků je úplně jiná. My jsme otevřenější, srdečnější. Jihočeši jsou studenější, ale musím říct, že když je poznáte a stanete se přáteli, je to na celý život," doplňuje.

První náznaky toho, že by se společný stát mohl rozdělit, zaznamenal Jozef Cibula už 
v roce 1968. Tehdy mu bylo jedenáct let a poprvé viděl, že existuje i samostatná slovenská vlajka. „Myslím, že kdyby tenkrát nepřijeli Rusové a nezačala normalizace, mohla se republika dělit mnohem dřív. Přirozeně to k tomu spělo, protože Slováci to měli mnohem těžší. Byli 300 let pod Maďary a po svobodě toužili už dávno," komentuje. Myslí si, že slovenský národ bral Čechy jako staršího bratra a když zjistil, že už se od něj všechno naučil, chtěl se oddělit.

Na počátku 90. let pak už bylo Jozefu Cibulovi jasné, že k rozpadu federace skutečně dojde. „Jakmile nastoupil Mečiar, bylo to jisté. Když jsem tehdy přijel do Bratislavy, vůbec jsem to tam nepoznával. Vítězily nacionalistické tendence, lidé házeli vejce na pana Havla a poprvé jsem zažil, že na sebe na ulici křičeli kvůli tomu, že někdo je Slovák a někdo Čech," vzpomíná s tím, že jemu samotnému se to vůbec  nelíbilo.

Složitější cestování

Kdyby se v roce 1992 uskutečnilo referendum, Jozef Cibula by podle svých slov jednoznačně hlasoval proti rozdělení federace. Dokonce si pak na protest nechtěl vzít ani jedno občanství. „Říkal jsem si, že to jsou všechno pitomci a že zůstanu neutrální. Dlouho to ale nešlo a nemohl jsem ani mít dvoje občanství, tak jsem se nakonec rozhodl pro české. Už jsem totiž věděl, že zůstanu 
v Budějovicích a jako cizinec bych to měl složitější," dodává.

Stále však jezdil do Bratislavy za rodinou a velmi ho rozčilovalo, že najednou musel na hranici ukazovat pas. „Občas se také stalo, že jsem musel u celnice čekat kvůli kontrolám, a to mě dráždilo neskutečným způsobem. Později jsem začal raději jezdit přes Rakousko, to bylo pohodlnější," popisuje.

Sám sebe Jozef Cibula dodnes považuje za Čechoslováka. Říká, že pro něj federace v podstatě nikdy neskončila a spojení bylo pro oba národy prospěšné. Uznává ale také, že po prvotních rozepřích mají nyní Češi a Slováci lepší vztah než kdy dřív. „Jeden druhého si mnohem víc váží. V 90. letech to bylo dost urážlivé, ale uklidnilo se to a teď k sobě máme blízko. Líbí se mi třeba, že první návštěva českého prezidenta vede vždycky na Slovensko a naopak," říká.

Po dlouholetém pobytu 
v Budějovicích mluví Jozef Cibula plynně česky. Lidé už ho dokonce při setkání nepovažují za Slováka, ale za rodáka z Moravy. „To je po 26 letech docela dobré. Když se ale rozčílím nebo mě něco rozhodí, tak začnu slovensky. Už i manželka ví,  že jakmile přepnu do slovenštiny, musí si dát pozor," směje se.

Pravidelně také sleduje slovenské pořady v televizi. Často však musí synům vysvětlovat, co které slůvko znamená. „Češi už slovenštině nerozumí, ale Slováci češtině naopak ano. To se mi na nich líbí, že tam pořád dávají české filmy v originálním jazyce a nedabují," připomíná.

Kotel halušek

Své kořeny samozřejmě nezapře už v křestním jméně Jozef. Stejně se jmenuje i jeho syn. Neodmyslitelnou součástí života rodiny je také tradiční slovenské jídlo. „Brynzové halušky se zelím u nás vařím výhradně já a mým dětem to naštěstí chutná. Kolegové v orchestru je po mně také vždycky chtějí, ale to bych musel mít veliký kotel," doplňuje.

Jižní Čechy považuje Jozef Cibula za svůj domov. Má zde rodinu, práci jako flétnista 
a provozuje Divadelní klub, takže je šťastný. Jediný problém má tento Čechoslovák při hokejových zápasech. „Z toho mám vždycky schízu. Držím palce Čechům, ale jakmile hrají se Slováky, tak se krev prostě nezapře. A tento rok jsem si konečně užil, protože Slováci Čechy porazili. Předtím si ze mě kolegové a kamarádi akorát dělali srandu," směje se.