Hrady a zámky mají magickou atmosféru. Snílci si tu představují, jak se šlechticům žilo ve skvostně vyzdobených místnostech a spalo v postelích s nebesy. Bohužel si zámecké pokoje prohlížíme vždy jen z bezpečné vzdálenosti za provazem a se skupinkou mnohdy nepříliš ohleduplných spoluturistů. Jedni z mála, kteří mohou do šlechtických světnic vstoupit zcela o samotě a prozkoumat utajená zákoutí (i když polehávání v postelích to nezahrnuje), jsou průvodci a průvodkyně. Právě jejich povolání jsem se proto rozhodla vyzkoušet.

Ke státnímu zámku Kratochvíle poblíž Netolic přijíždím okolo půl deváté ráno. Vypadá to na slunečný den, který by mohl přitáhnout řadu milovníků pamětihodností. Na ně se zde už pečlivě chystají, dva muži uklízí před hlavním vchodem, vymetají každý kamínek na cestě, jeden dokonce opravuje opadanou omítku blízké zdi. Masivní dveře zámku jsou zavřené, velké klepadlo působí trochu zlověstně, ale moderní zvonky tu opravdu nevedou, takže klepu.

Text vyděsí

Těším se na pohled za zatím neprodyšně uzavřenou hradbu, ale zároveň dostávám ze svého průvodcovského úkolu trochu strach. Předchozí večer jsem totiž dostala text, jehož rozsah mě nemálo vyděsil. Pokusy naučit se jej zpaměti skončily v nočních hodinách ještě někde u výčtu střídajících se majitelů a letopočtů souvisejících s výstavbou zámečku. Nezbývá tedy než doufat, že přímo ve zdech, z nichž dýchá historie, bude paměť sloužit o něco lépe.

Za dveřmi již začíná každodenní ruch, kromě kastelána Vojtěcha Troupa se zde scházejí také průvodkyně, k nimž se připojuji. Ještě předtím, než se zámek otevře návštěvníkům, je třeba vše připravit. Bereme tedy do ruky obrovský svazek klíčů a vyrážíme. Uchvátí mě renesanční zahrada, ale na rozjímání není čas. Prvním úkolem je odemknout zámecký kostelíček. To je malý hlavolam, do dveří je třeba zasunout čtyři různé klíče a ve správném pořadí jimi otáčet. I průvodkyni Kristýně Žůrkové, která na Kratochvíli pracuje už třetí léto, to chvíli činí potíže. „Když to mám někomu ukázat, tak mi to nikdy nejde,“ směje se. Ani uvnitř kaple se nestihnu příliš rozhlédnout, protože musíme rozsvítit světla a především schovat vysoušeče, které zde přes noc udržují optimální vlhkost. Kontrast starobylého kostela a moderní techniky je přinejmenším zvláštní.

Poté zamíříme do hlavní budovy neboli vily. I zde se za jedněmi renesančně vymalovanými dveřmi ukrývá moderní technika, pojistky a ovládání k veškerému elektrickému osvětlení. Průvodkyně Zuzana Palečková zkušeně otáčí knoflíky, které nesou označení jako Vladařův pokoj, Zlatý pokoj nebo Předpokoj. Pak je třeba se svazkem klíčů projít celý zámek. „Na noc se zamyká na dva západy, přes den jen na jeden, aby nás to při prohlídce tolik nezdržovalo,“ vysvětluje. Nechat dveře během dne zcela otevřené podle ní není možné, protože už nejedna skupina zvídavých turistů začala zkoušet, kde je odemčeno.

Procházíme jednotlivými pokoji, v každém se vyptávám, kde to jsme. Po chvíli mám pocit, že jsem v bludišti a absolutně ztrácím přehled o tom, v které části vily se nacházíme a kam by mohly vést další dveře. Zuzana mi navíc vzápětí udělá ještě čáru přes rozpočet, když oznámí, že jsme při odemykání prošly prohlídkovou trasu odzadu a tudíž do hlavy vtloukané pořadí pokojů není správné.

Vracíme se na základnu, tedy do místnosti průvodců vedle pokladny. Kastelán zde právě zahajuje jakousi válečnou poradu. Ta je dnes nutností, protože návštěvníci se poprvé podívají do nově otevřených místností. Ty jsou ale velmi malé a je třeba prohlídku dobře zorganizovat. „Navedete je, aby prošli malými pokoji a počkali na vás ve třetím z nich. Neříkejte mu zbrojnice, ale komora se zbraněni,“ upozorňuje Troup.

I zkušené průvodkyně tedy dnes na upravené trase čeká premiéra, proto nejsem jediná, kdo se hned po poradě ponoří do připravených textů. Zuzana navrhuje projít zámek s textem v ruce, aby učení se faktům nebylo tak abstraktní. Podruhé tedy vstupuji do vily. Tentokrát si již více všímám nábytku a výzdoby. V každém pokoji mi Zuzana řekne, co obvykle návštěvníkům sděluje a na co je upozorňuje. V jejím podání se už průvodcovské řemeslo zdá o něco jednodušší. „Text se rozhodně nemusíš učit celý zpaměti, je to jen základ, ze kterého si každý vytáhne to nejzajímavější. Výčet historických dat by stejně lidi nebavil,“ uklidňuje mě.

Konečně okusím výhody povolání, v některých místnostech podlezeme provaz a při otevírání oken si prohlédneme obrazy či vzácné štuky z perspektivy, která je běžným návštěvníkům upřena. Také si všimnu, že se při sebemenším zavadění o provaz ozve nepříjemný alarm. To je podle Zuzany běžná součást každé prohlídky. „Někteří se vyloženě baví tím, že alarm spouštějí. Minule to zkoušeli gymnazisté, ale když jsem jim řekla, že to naposledy dělala zvláštní škola, tak přestali,“ vypráví.

Kontrasty a vtípky

Po dvou exkurzích rozhodně není sporu o tom, že Kratochvíle skrývá mnoho pozoruhodného. To potvrzuje i kastelán. „Je hodně různorodá, ve vstupní hale na vás promluví velkorysost prostoru, ale jsou tam i malé místnosti pro jednoho člověka. Baví mě tu ty kontrasty, hned vedle okázalého a reprezentativního sálu je intimní pokoj,“ říká Troup. V tom má samozřejmě pravdu a Zlatý sál s přilehlým pokojíkem mi skutečně utkvěl v paměti. Také vím, že jsem byla ve dvou nebo snad dokonce třech různých ložnicích, bohužel jejich rozlišení se mi v tuto chvíli zdá jako nadlidský úkol. Chvíli namáhám hlavu, ale nakonec uznám, že nejlepší bude trasu absolvovat znovu.

Nastává chvíle čekání na návštěvníky. První červencový den nebyl podle Troupa z tohoto hlediska úplně nejšťastnější volbou. „První dva dny prázdnin bývají velmi slabé, to lidé ještě nestihli vyjet na dovolenou,“ vysvětluje. Naštěstí je na dnešek objednaný zájezd 90 lidí, takže se o práci bát nemusíme.
Do zámku může jít skupina maximálně 25 návštěvníků. Stálá průvodkyně a pokladní Irena Buryová tedy již nyní přemýšlí, jak zájezd rozdělí a v jakých časových intervalech vyšle na trasu jednotlivé průvodkyně. Ani to není jednoduchá práce a mnohdy vyžaduje opravdu manažerské schopnosti.

Když si Zuzana přebírá svou první skupinu, vyrážím s nimi. Snažím se zapamatovat všechny podrobnosti, které turistům sděluje. Jakmile jsme na konci trasy, připojím se plynule ke skupině, která právě míří do zámku s Kristýnou. Její výklad je sice v některých drobnostech odlišný, ale už celkem úspěšně předvídám, jaká místnost čeká za dveřmi. Také se jednoznačně ukazuje, že veškeré předchozí memorování se opravdu nemůže vyrovnat učení se přímo na místě od zkušené kolegyně.

Kristýnina skupina je energická a nešetří vtipnými postřehy. Na informaci, že třetí žena Viléma z Rožmberka Anna Bádenská zemřela pět let po svatbě, reaguje jedna z návštěvnic lakonickým: „To ji utrápil.“ Pozornosti neujdou ani poměrně malé židle, ze kterých návštěvníci bystře usoudí, že Rožmberkové měli asi pozadí menších rozměrů a zubří hlavu v erbu Polyxeny z Pernštejna zamění za kravskou, což podle nich vypovídá dosti o povaze jeho nositelky. Kristýna zde dokazuje, že průvodkyně musí nejen umět zodpovědět otázky z historie, ale také pohotově reagovat a nenechat se vyvést z míry vtípky. S prohlídkou je ale velmi spokojená. „Takoví lidé jsou skvělí. Nejhorší jsou mufloni, kteří nijak nereagují,“ usmívá se.

Odpoledne absolvuji coby pozorovatel ještě dvě prohlídky. Pokoje už znám, dokáži předem odhadnout, na co průvodkyně upozorní, a těší mě, když si vzpomenu ještě na další drobnosti. Největší obtíží průvodcovského řemesla se najednou nezdá požadavek dokonalé paměti, ale bolavé nohy. Pošesté již stoupám po schodišti do rožmberské pracovny se značnými obtížemi.

Obavy se však vrátí na sklonku dne, kdy se mám už skutečně stát průvodkyní. Čeká na mě sice jen tříčlenná skupina návštěvníků, ale i tak jsem nervózní. „To nic není, já mám trému pořád. Občas zapomenu i úplně triviální věc,“ komentuje Buryová.

Nezbývá tedy než se zhluboka nadechnout, vzít do ruky svazek klíčů a vyrazit do terénu. Jakmile překonám obávaný výčet majitelů zámku, uklidním se. Také si uvědomím, že ze strachu o spolehlivost paměti chrlím myšlenky příliš rychle a z výkladu návštěvníci asi mnoho nemají. Jsou však natolik ohleduplní, že si ani slůvkem nepostěžují. Poté si již na proud slov dávám pozor, v každé místnosti pečlivě ukazuji na zajímavý nábytek a snažím se předat každou perličku, kterou jsem během dne pochytila, abych své posluchače pobavila. Jejich úsměv je pak tou největší odměnou. I když je na konci jasné, že mám ještě co zlepšovat, myslím, že ani má skupina si neužila krásy Kratochvíle o nic méně než ostatní.

Co však vím s jistotou je, že průvodkyně si zaslouží velký obdiv. A rozhodně nejde jen o jejich paměť a bystrost. To, že se dobrá průvodkyně musí perfektně vyznat v historii, je jasné každému, ale málokdo již vidí, že zámkem chodí prakticky bez přestávky, bolí je nohy a navíc musí dávat bedlivý pozor, aby nesklouzly ke stereotypu a monotónnímu výkladu.

Jakmile se dveře Kratochvíle pro návštěvníky uzavřou, je třeba zámek proběhnout ještě jednou. Zavíráme okna, zhasínáme světla a zamykáme na dva západy. Usínající Kratochvíle má zvláštní náladu. Již zítra ale opět přivítá další zvědavce.

Zmrtvýchvstání zámku Kratochvíle
„Kratochvíle byla vždy vnímána jako letní sídlo, a když ji opustili Rožmberkové, ocitla se na okraji zájmu majitelů, strádala a ztrácela svůj původní lesk,“ přibližuje osud zámku kastelán Vojtěch Troup. Kratochvíle byla podle něj celá léta ve velmi špatném stavu. Zásadní zlom znamenala až expozice Československého animovaného filmu, která se sem nastěhovala v 80. letech. Ta přitáhla návštěvníky a s nimi přišel i čas postupných oprav. Rekonstruovali zde zahradu, aby skutečně vypadala jako renesanční, zároveň znovu vybudovali vodní příkop, který byl zcela zanesený. Na začátku 90. let začaly práce na obnově hlavní budovy neboli vily, čtyři roky zabralo jen restaurování venkovního pláště. V zoufalém stavu byla také zámecká kaple. Tu se podařilo obnovit a v roce 1997 mohla být znovu vysvěcena.
„V roce 2006 se expozice animovaného filmu odstěhovala a najednou byla celá vila úplně prázdná, takže jsme mohli začít dělat stavební úpravy, odstraňovali jsme například nevhodné podlahy, které sem položili v době socialismu,“ dodává Troup. Poté následovaly další restaurátorské práce uvnitř vily, pečlivé studium předloh, podle kterých byl zámek vyzdoben, a konečně jeho vybavení nábytkem. „Rozhodli jsme se vrátit Kratochvíli do doby posledních Rožmberků, tedy konce 16. a začátku 17. století, a pokusili se vybavit vilu v tomto duchu. Bylo to náročné, protože zde nic nezbylo, takže jsme si museli nábytek půjčit z jiných objektů, zakoupit nebo nechat vyrobit. Ale myslím, že se to podařilo a výsledek je skvělý,“ dodává Troup s tím,,že Kratochvíle je unikátní stavba, jediný typ italské renesanční vily u nás.