Zatímco David Hanuš vnímal v českokrumlovské porodnici první zvuky a vůně světa, 175 kilometrů severněji se daly do pohybu události, které přivodily pád totality. Psal se 17. listopad 1989.

Okolnosti jeho narození mu popisovala maminka. „Říkala, jak byla v porodnici, přivezli ji ze sálu a v rádiu slyšela, že je revoluce a studenti se bouří. Ale nevím, jestli mám díky tomu sklony k nějaké revoluci. Jinak si z té doby nic nepamatuji, jenom pád komunismu, to mi vysvětlila máma, a něco ze školy, jak vznikl samostatný stát v roce 1993. Dál nevím,“ říká trochu rozpačitě David Hanuš, který žije v Kaplici.

Při slovu komunismus se mu jako první vybaví, že lidé na náměstí cinkali klíči. Jinak je ale totalitou téměř nezatížen. „Vekslák, céčka? To si nepamatuji, nevím. Co to bylo?“ ptá se mladík s nevšedním datem narození v občance.

Jako revoluční dítě ale chápe, že se narodil ve významný den. S pozůstatky komunismu se podle svých slov setkal na střední škole, kde se vyučil automechanikem. „Byli tam ještě nějací učitelé komunisti, říkali nám, ať si nemyslíme, že když byla revoluce, tak nebudeme muset pracovat,“ vzpomíná.

Jinak byl asi jako každý student rád, že díky svátku má ve škole volno. Nejvíc oceňuje, že může cestovat po světě, byl se už třeba podívat v Londýně.
„Jsem určitě rád, že žiju ve svobodné době. Tenkrát to asi bylo špatné, podle toho, co máma vyprávěla: lidé nemohli nikam jezdit, hranice byly uzavřené. Mám mnohem víc možností než dřív,“ srovnává.

Svobody cestování hodlá brzy využít. Zrovna je nezaměstnaný, jen brigádně v lese u Hradiště za Malonty tahá dřevo. Proto plánuje, že zkusí najít práci na Novém Zélandu.

Narozeniny však slaví normálně, jako každý jiný v jeho věku. Stejné to bude i v úterý, kdy se bude po celém Česku vzpomínat na to, co se dělo na Národní třídě. „Vyrazím někam ven, do hospody s kamarády. Chvíli budu s rodinou a s přítelkyní,“ plánuje.