„Soutěž jsme si našli na internetu,“ vyprávěla Jitka Kosová v poslední školní den, jen několik hodin poté, co se vrátili z finálového kola. Mezinárodní klání pro středoškoláky s názvem Aliante pořádá občanské sdružení Jagello 2000, člen asociace pro euroatlantickou spolupráci.


„V prvním kole jsme měli zodpovědět dvacet otázek, které se týkaly NATO, mezinárodní spolupráce a politiky. Bylo třeba patnáct správných odpovědí, my jsme měli osmnáct,“ popsal první úspěch v soutěži Karel Řepa. Z celé republiky postoupilo 120 týmů.


V druhém kole bylo otázek, týkajících se transatlantické aliance, historie, geografie, mezinárodního práva i spolupráce už třicet pět a na odpovědích musel českobudějovický tým tvrdě pracovat měsíc a půl. „Posílali jsme padesát listů A4. Některé odpovědi byly na pět stránek, museli jsme kreslit mapy. Informace jsme hledali v knihovně a byli jsme i na základně v Žižkových kasárnách. S některými odpověďmi si ale nevěděli rady ani vojáci,“ popisoval Karel.


Píle Karla a Jitky přinesla své ovoce. V druhém kole skončili druzí z celé republiky. Do finále na vojenskou základnu odjely čtyři české týmy. To ještě středoškoláci ale netušili, co všechno si pro ně vojáci připravili.


„Byli jsme překvapeni, jak je areál rozlehlý, velké budovy, hangáry, kasárny, žije tam několik tisíc vojáků,“ svěřil se se svými dojmy Karel.


Společně s Rumuny vytvořili Karel s Jitkou čtyřčlenný tým. Vyfasovali uniformy a mapy výcvikového prostoru s vyznačenou dvacetikilometrovou trasou na další den. V noci si ale příliš neodpočali „V půl páté ráno jsme zažili poplach,“ řekla Jitka. Pak si museli sbalit nejnutnější věci na dva dny a byli odvezeni do výcvikového prostoru.


Na každém z deseti stanovišť na ně čekaly vojenské disciplíny – fyzická zátěž, trénink paměti i dovedností. „Třeba jsme museli tahat čtyřicetikilovou kládu nebo jsme běhali překážkovou dráhu s kanystry, plnými vodou. Stříleli jsme ze vzduchovky na terč nebo jsme hledali předměty, které jsme pak museli přenést a přeložit jejich názvy do arabštiny,“ líčil Karel. V týmu se s rumunskými spolubojovníky dorozumívali anglicky nebo španělsky.


Večer dostali ještě všeobecný test a k nemilému překvapení také celty. Za deštivého počasí si museli postavit v lese z plachty přístřešek a přespat venku. Noc ale netrvala příliš dlouho. „Ve dvě v noci nás vzbudili, dali nám na záda pneumatiku a běželi jsme čtyřicet minut šest kilometrů,“ popisoval vyčerpávající zážitek Karel. Vojáci běželi celou cestu s nimi a podporovali je.


Ráno je čekal stejně náročný den jako ten předchozí. Běh po písečném cvičišti, překážková dráha se zátěží, ošetřování a přenášení raněného na nosítkách, stavění velkého vojenského stanu na čas… Tým se velice dobře držel, ale bohužel skončil v celkovém pořadí na osmém místě, tři body za týmem, který ještě vyhrál dvanáctidenní exkurzi na základnu v USA.


„Sáhli jsme si na dno, člověk poznal, co dokáže. Bylo to spíš o tom, jestli psychicky vydržíme jít dál,“ dodala Jitka. Fyzická ani psychická náročnost této unikátní soutěže je ale neodradila a už teď jsou rozhodnuti přihlásit se i příští rok. „Získali jsme plno kontaktů, přátele po celém světě, měli jsme možnost podívat se na místo, kam bychom se jinak nedostali,“ dodala.


Po třetím dnu, kdy měli středoškoláci exkurzi po základně, vyzkoušeli si střílet ze zbraní, prohlédli si těžkou vojenskou techniku a poslechli přednášky např. o tom, jak se hledají miny, Karel na chvíli zauvažoval, jaké by bylo stát se vojákem. I když se profesionální přístup a výtečná organizace vojáků líbila i Jitce, ta se hodlá orientovat spíš na mezinárodní vztahy.