Narodila se přímo v domě v Jírovcově ulici, kde cukrárna sídlí. „Postavil ho můj dědeček, tenkrát tu pekli jemné pečivo. Otec v řemeslu pokračoval, ale v roce 1948 mu dům vzali,“ vzpomíná Kolářová. Její dětství přesto bylo spojené s řemeslem, otec velel cukrárně U kláštera a sama Kolářová odešla studovat střední potravinářskou školu do Pardubic. Pak se jí ale naskytla možnost pracovat v rozhlase a mladá cukrářka neváhala. „Utekla jsem od oboru, protože mě to tehdy moc nelákalo a u našich jsem viděla, jaká je to dřina,“ komentuje Kolářová.

Po sametové revoluci získala v restituci zpět dům v Jírovcově ulici. Nejprve jej pouze pronajímala. Pak se rozhodla, že by tam její syn mohl obnovit cukrárnu, na kterou by ona svým odborným okem dohlížela. „Postupně mi to přerostlo přes hlavu, protože dělat redaktorku a ještě k tomu velet cukrárně bylo náročné. Najednou jsem si také uvědomila, že nebudu mládnout a rozhlas se ubírá novým směrem, který už jako starší člověk nemůžu akceptovat. Tak jsem ze dne na den dala výpověd a začala se cukrařině věnovat na plný úvazek,“ popisuje.

Začátky nebyly jednoduché, dům byl ve velmi špatném stavu a Kolářová musela pořídit drahé vybavení. Zákazníci si sem ale brzy našli cestu. „Zvolila jsem novou filozofii, že chci dělat víc nóbl cukrařinu, než jaká tu byla za totality. Ta sice byla docela dobrá, ale všechno se dělalo těžké a mastné,“ připomíná.

Za dlouhá léta, co Kolářová šéfuje cukrárně, si všimla proměny chutí u svých strávníků. Zatímco dříve klasický sortiment jako pražský dezert, střecha nebo máslové rolády ve vitríně převažoval, dnes je na ústupu. „Stále si jej někteří kupují, ale mnohem více děláme například zákusky s ovocem. Jednak je to můj koníček a hlavně vím, že to zákazníky táhne, protože mají pocit, že míň hřeší,“ usmívá se. Velmi populární je podle ní nyní takzvaný mamapáj, koláč z lineckého těsta se žloutkovým krémem a spoustou ovoce.

Kolářová se spolu se svými sedmi zaměstnanci také stále snaží nabídku laskomin obměňovat. „Asi už nedokážeme vymyslet něco úplně nového, ale zkoušíme mnohé. Třeba řeknu, že nemáme nic s alkoholem, tak zkusíme přidat punč nebo rum, ochutnáváme a doladíme to,“ vypráví.

Život v cukrárně neovlivňují jen chutě zákazníků, ale i roční období. Už nyní se cukrářky připravují na velký frmol, který vypukne za měsíc. „Začnou první objednávky na Vánoce, většinou v této době napečeme tunu cukroví,“ říká Kolářová. Naopak v horkých letních dnech vyhlížejí mlsouny marně. Situace se zlepšuje až se začátkem školního roku. „V okolí jsou čtyři školy a žáčci jsou naši důležití zákazníci. Nekupují sice zákusky, ale za lízátka, pendreky a laskominy utrácejí rádi,“ dodává Kolářová.

Kromě zákaznic, které se ptají po něčem dietním, už Kolářovou nepřekvapí prakticky žádná objednávka. Na dorty U Broučků modelovali celou zoologickou zahradu, želvy ninja nebo dinosaury. „Ti jsou docela žádaní, musím vždycky z internetu stáhnout obrázek nějaké obludy a pak to vyrábíme,“ vysvětluje Kolářová.

Ačkoli právě zdobení dortů je podle ní kreativní a zajímavá práce, cukrařina jako taková je velice těžkým řemeslem. Cukrářky musí zvedat těžké nádoby, zadělávat velké množství těsta nebo třeba polít šest set indiánů najednou. O to více je pak těší poděkování a ocenění jejich práce, kterého se jim občas dostane od spokojených zákazníků.

I sama Kolářová si někdy na zákusku z vlastní produkce pochutná. „Od té doby, co mám cukrárnu, jsem se spravila o třicet kilo. Když to tady ale celý den cítím, tak už někdy chuť nemám. To je lepším zákuskem maso nebo tlačenka,“ směje se.

Cukrařině se chce věnovat, dokud ji unesou nohy a hlava bude sloužit. O to, že by lidé v době, která propaguje zdravou výživu, úplně přestali jíst sladkosti, se nebojí. „Máme zákazníky, kteří si koupí jeden zákusek, ale i takové, kteří to berou po krabicích,“ uzavírá.