Co myslíte, že by mi o vás čerstvá vdova řekla?

Nemám tušení, co by řekla. Jen vím, že už by mi to nedělalo starosti. Vdova, nechť už si říká, co chce. (smích) Mně to bude jedno. Ale určitě by to bylo barvité, jistě má spoustu důvodů ke stížnostem.

Je vám šedesát let. Jste překvapen, že jste se dožil tak vysokého věku?

Jsem. V mládí jsem si nemyslel, že bych se ho mohl dožít. A teď, když se to bez mého přičinění stalo, ba navzdory mému činění, zjišťuji, že představa o jakémsi zmoudření je lichá. Moudrost nepřichází. Mentálně je mi pořád osm let a už to asi lepší nebude. Uvidíme.

Co děláte pro své zdraví?

Jelikož zdraví už dlouho nemám, nedělám pro ně nic, neboť by to bylo marné. Dříve jsem jezdil na kole, ale když už jsem měl pocit, že jsem cyklista, tak z toho sešlo, protože mě jednou v kopci předjela baba mezi sedmdesátkou a osmdesátkou na kole bez převodů, které vážilo nejméně tunu. A jak mě tak míjela, ještě mě pozdravila, a já s hrůzou zjistil, že za sebou táhne vozík se senem. To mě odradilo. Až teď, když mám elektrokolo, myslím, že bych bábu zvládl, i když nejsem si příliš jistý.

Výročí jsou jako stvořená pro bilancování. Také se do něj pouštíte?

To já ze zásady nedělám. Jednak se nechci deprimovat, ne že bych neměl čím, jednak nemám žádnou paměť. A bez té toho moc nenabilancujete. Občas se mi něco vybaví, ale to jsou střípky. Že bych dokázal sestavit svou souvislou historii, to nepřichází v úvahu. Já můžu říct, že hledím kupředu. A vzhledem k tomu, že můj zrak není nejlepší, daleko nedohlédnu.

Narodil jste se v Prostějově stejně jako Jiří Wolker. Je vám tento básník blízký i něčím jiným než místem narození?

Já jsem se v Prostějově narodil víceméně omylem, protože když přišla na matku těžká hodina, abych použil Wolkerovského termínu, v olomoucké porodnici zrovna malovali, a tak ji odvezli do Prostějova. Ale k Wolkerovi mám respekt, byl to velký talent, některé jeho básně jsou úžasné. Když směřuji na Moravu, hlavou se mi dokonce honí jeho verše ze Svatého kopečku, které vystihují ducha této krajiny. Ne, že bych ho dokázal odrecitovat celý, ale nějaké útržky zvládnu.

Podle vás cestují jen lidé bez fantazie, protože vy si to, co je za našimi hranicemi dovedete představit, a tak můžete sedět doma na zadku. Opravdu cestujete jen na chalupu a zpět?

Teď hodně cestuji pracovně po vlastech českých, když mám někde žertovné vystoupení, a činím tak rád. Nevím, jestli je to tím věkem, že jsem tak sentimentální, ale když se koukám po té naší krajině, občas se až dojmu. To si užívám, zvlášť, když jsem v autě sám. To se člověk může dojímat nejen nad krajinou, ale i nad sebou. Za hranicemi jsem byl naposledy loni na Slovensku, kde jsem vlastně prvně platil eurem. Bylo to velmi důstojné, protože jsem platil za WC. To byla zatím má jediná útrata v evropské měně.

Jsou lidé, kteří prostě cestovat musí, aby je někdo nezabil. Narážím na uprchlíky. Také se bojíte jejich přílivu?

Já bych se nebál ničeho. Koneckonců všichni jsme někam přivandrovali. Jde o to, která generace to byla. Neobávám se toho, že sem někdo přijde, protože beztak vymíráme. Abych tak řekl, fertilní generace není ochotná hnout hrbem. Takže je i v mém zájmu, aby k nám někdo přišel. Jestli se dožiji důchodu, potřebuji, aby na mě někdo vydělával. Představa, že přijdou imigranti, kteří vydělávat nebudou, je pro mne nepříjemná, protože by se stali konkurencí pro nás důchodce. Teorie, že Češi jsou xenofobní a nikoho tu nechtějí, není tak úplně pravdivá. Obava pramení spíše z přílivu lidí, kteří budou přítěží. Každý bude vítat imigraci, která něco přinese. Navíc máme spoustu nevyřešených věcí se zdejšími Romy, i to může přispívat ke strachu z přistěhovalců. A potom tu hraje významnou roli náboženství. Což by mě nikdy dříve ani ve snu nenapadlo. A najednou člověk sleduje víceméně náboženské války. To mi přijde dost děsné. Když vidím někoho, kdo se řídí zjevenými pravdami, jsem ve střehu a koukám, kudy bych utekl, protože je zjevné, že se co nevidět dostaví malér. Z toho bych obavy měl. Když si uvědomíte, kolik násilí dokázali spáchat křesťané, jejichž víra hlásá lásku a přívětivost, cožpak teprve může dokázat islám, který se zrodil jako ideologie expanze. Bude ještě dlouho trvat, než zkrotne. Toho já už se nedožiji.

Co říkáte na teorii, že uprchlíci jsou vlastně spící agenti Islámského státu?

Je to možné. Nevěřím tomu, že všichni, ale určitě se tam nějaký najde. Také tomu dost nahrává skutečnost, že uprchlíci jsou většinou mladí muži v plné síle. Má to svou logiku. Rodiny vysílají ty silnější kusy, které jsou s to se chytit a potom přitáhnout zbytek příbuzenstva. Nemám žádnou extra obavu, ale je třeba být obezřetný. Určitě platí to, že chce-li člověk pomáhat, musí toho být schopen. Pomáhat tak, že se sám zničím, je hloupost, neboť to nepomůže vůbec nikomu.

Ve vašich glosách, které píšete pro Deník na jihu Čech, se často opřete i do hlavy státu, nebojíte se jejích ruských kamarádů?

Myslím, že ruští kumpáni páně Zemanovy mají zcela jiné starosti. Navíc mám dojem, že i já panu prezidentovi trošku skáču na špek, protože jemu jde v podstatě o to, aby se o něm mluvilo. Velice jsem se snažil o něm nic neříct, ale on vždycky přijde s nějakým skvělým nápadem. (smích) Pan Zeman by byl výborný bavič. A on jím opravdu byl. V dobách, kdy chodil do Semaforu, dělal inteligentní legraci, měl humor. Ale nejsem si jistý, jestli hlavou státu má být zrovna bavič. (smích) Smysl té funkce vidím přece jen v něčem jiném. Trošku ho podezřívám, že se nechal zvolit jen pro to, aby nás všechny mohl štvát. A to se mu daří.

Jste založením spíše pesimista a skeptik. Je něco, co vnímáte pozitivně?

Ale já jsem v podstatě velice pozitivní. Lituji optimisty, kteří jsou odsouzeni k věčné frustraci, protože pořád očekávají něco dobrého a ne vždy se to dostaví. Kdežto my, co jsme si vědomi těch nejhorších možností, býváme většinou mile překvapeni, že se něco odehrálo ve formě mnohem mírnější, než by mohlo. Vycházím z toho, že není jediného důvodu, proč by cokoliv mělo dopadnout dobře. A jelikož svět je nedokonalý, stává se, že mnohá věc nedopadne tak strašně, jak by mohla. A to je důvod k radosti. Mám radostný náhled na svět.

Když píšete, rád využíváte vše, co čeština nabízí. Co říkáte na její používání médii?

Už dávno jsem se nad tím přestal pohoršovat. Ze studia lingvistiky si pamatuji, že jazyk se vyvíjí, a to tím, že ho jeho mluvčí przní. Kdyby všichni zachovávali veškerá pravidla, jazyk by ustrnul. I když mi některé výrazivo či změny v gramatice lezou na nervy a nikdy bych je nepoužil, říkám si, nechť se jazyk vyvíjí. On je to vůbec zvláštní fenomén. Vše ostatní se vyvíjí od jednoduššího ke složitějšímu, jediný jazyk to má naopak. Když se podíváte do historické mluvnice, české obzvlášť, najdete ohromnou košatost prostředků a tvarů. Postupem času se to ořezává, primitivizuje a potom vítězí takové jazyky jako je angličtina, která nemá už téměř žádnou gramatiku, nebo čínština, která je vlastně skládačkou. Čeština je v tomhle dosti zpozdilá, takže musíme jejímu prznění věnovat veliké úsilí, abychom i my dosáhli světovosti.

Líbí se vám, že lidé vlastnící média, zastávají vysoké funkce ve vládě a vlastně sami vytvářejí svůj mediální obraz?

To nemá být. Samozřejmě narážíte na pana Babiše. Je to složité. Noviny zkrátka musí někdo vlastnit, většinou ten, kdo má peníze. Jelikož vydáváním novin člověk nezbohatne, musí pak plnit jiné úkoly než zajistit vlastníkovi bohatství. Panu Babišovi už snad nic neschází, díky Vodňanskému kuřeti má co jíst, má na co jezdit, protože vlastní řepku, a teď má i noviny, aby šířily jeho věhlas. Důležité je, abychom věděli, které noviny komu patří. Koneckonců za první republiky každý věděl, co od jakých novin čekat. S tímhle vědomím k tomu přistupuji. Přispívá to k barvitosti mediálního prostředí a nejen jeho.

U nás je ministrem financí slovenský miliardář, na Slovensku je jiný slovenský miliardář dokonce prezidentem. Je to dobrý trend?

Kdybych chtěl být hodně drzý, tak musíte brát s povděkem onu skutečnost, že se demokracie filtruje přes peníze. Protože kdyby se dělo to, po čem touží většina lidí, byl by konec světa do čtrnácti dnů. I když nevím, jestli peníze jsou tím nejlepším filtrem. Všichni víme, že k velkým penězům nelze dojít prací. (smích) K těm se dochází jinými způsoby, které jsou zhoubné, neb vždy je nutné někoho pokud možno legální formou okrást. Je přirozené, že ti, co uspějí v byznysu, se tlačí na politická místa. Ale úspěch v podnikání vyžaduje inteligenci jiného druhu. Mám za to, že v podnikání musí být člověk aspoň trošku hloupý, aby uspěl. Neboť ten, kdo dokáže domyslet důsledky svého konání, nemůže uspět už proto, že nepůjde do některých rizik. Mysl musí být trochu zastřená, aby do toho rizika šla. Chce to i trochu bezohlednosti, aby člověk považoval za své, co jeho být nemůže.

Kdo myslíte, že bude naším příštím prezidentem?

Zatím se to neodvažuji domýšlet. (smích) Když končil inženýr Klaus, říkal jsem si, že už to horší být nemůže. Samozřejmě to vždy může být horší. A taky bylo. Jestli teď budeme pokračovat v tom sestupu, může to být kdokoliv. Co vím, tak pan Škromach ze svého bazénku hledí na Hrad stále, ale to mu snad nevyjde. Andrej Babiš by sice nechtěl, ale obětoval by se. Což je stejný způsob, jakým se dostal na místo ministra financí. Prezidentská funkce má pořád nějakou prestiž, byť mnozí už pracují na tom, aby ji ztratila, ale jistá setrvačnost tady funguje, takže by se mohl ucházet.

Je známo, že vám nevyhovuje žádné počasí. Jak na vás zatím působí způsob tohoto léta?

Samozřejmě hrozně. Proto jsem rád, že jsem tady na chalupě. Sem se to vedro většinou nedostane, pokud ovšem nepřijde má žena a nezačne větrat, čímž ho pustí dovnitř. Zatím jsem to přežil, nepřehřál jsem se a teď s radostí zjišťuji, že je mi zima. Nebude to jistě trvat dlouho. Ale já si říkám, že taková vedra v době šestistého výročí upálení mistra Jana Husa jsou dobrou připomínkou. Aspoň víme, jak se mistr cítil, když ho podpalovali.

Autor: Filip Lukeš