Švestky místo ryby

„Vánoce prožívám i v mém věku stejně jako kdysi v dětství, protože jejich význam je stejný – pro nás křesťany jsou svátkem narození Krista.

Jako kluk jsem je prožíval na vesnici, pocházím z Drahova, což je malá vesnice u Veselí nad Lužnicí.
Pocházím z celkem chudé rodiny, naši měli necelé čtyři hektary pozemků. Tatínek byl zedníkem, chodil na jaře a na podzim na zedničinu, v létě se věnoval zemědělství.

Měl jsem ještě sestru, která byla o pět let starší.

Vzpomínám, že advent i Vánoce byly doma opravdu krásné. Bývaly dlouhé večery, které měly své kouzlo. Tenkrát nebyla televize, rádio mělo za mého dětství jen několik lidí ve vsi. O adventu se dralo peří, ženské se scházely po chalupách.

Chodili jsme na roráty, což byly ranní mše. Z okolních vsí chodili ráno do kostela lidé s lucerničkami, byla tma, v kostele zněly krásné zpěvy. To bylo naplnění adventu, kdy jsme se připravovali na Vánoce.
U nás doma jsme si tenkrát dárky nedávali, to nebylo zvykem, ani nebyly peníze, byly to ale krásné svátky. Největším dárkem bylo, že rodina byla pohromadě. Tehdy se lidé nerozváděli, rodina držela pohromadě a svátky doma byly krásné.

Při štědrovečerní večeři jsme doma ryby nejedli. Začali jsme je jíst, až když jsem přišel z vojny v roce 1954. Byl jsem na vojně čtvery Vánoce, jenom jedny jsem byl doma, sloužil jsem u PTP.

U nás se ale ryby jedly celý podzim. Kolem bylo hodně rybníků, chodilo se na výlovy, měli jsme pak ryby třeba celý měsíc, a to i k snídani, což nebylo nic zvláštního.

Na Štědrý večer se jedl kuba, což bylo hlavní štědrovečerní jídlo, kroupy s houbami, potom jsme měli šišky s mákem, štrúdl, čaj s rumem. Nejradši ale vzpomínám na omáčku ze sušených švestek a hrušek, byly v ní ořechy i strouhaný perník. Tahle omáčka mi moc chutnala. Dokud byla sestra živá, vozil jsem si ji sem do Českých Budějovic. Vždycky mi jí navařila tři litry.

Vánoce byly krásné. Jako kluk jsem chodil ministrovat, takže jsem je prožíval v kostele.

Teď je v kostele prožívám také, ale je v tom rozdíl. Když jsem přišel z vojny, poměry mezi státem a církví byly všelijaké. Dělal jsem 19 let jako dělník v Prefě ve Veselí nad Lužnicí, což byla továrna na železobetonové prefabrikáty.

Dělal jsem manuálně, ale nevadilo mi to, byl jsem na práci zvyklý. Doma jsem žil se svými rodiči, o které jsem se staral, Vánoce i advent jsme doma a v kostele prožívali hezky a intenzivně.

Změnilo se to, když jsem se stal knězem. Nejpracovnějšími svátky jsou pro duchovního Velikonoce, ale i Vánoce a advent. Abych řekl pravdu, nemám teď vůbec čas Vánoce prožívat stejně krásně jako v dětství nebo když jsem byl dělníkem v Prefě. Teď musíte sloužit a rozdávat se, což samozřejmě stojí nějakou energii.

Vánoční svátky jsou krásné, mám z nich radost, a zase jsou plodnější, když při nich můžu sloužit jak kněz.
Jsem ročník 1930. Pamatuji si úplně živě, byl jsem tenkrát ve druhé třídě, když zemřel náš prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Vyšla tenkrát básnička To kalné ráno, učili jsme se ji nazpaměť, ještě si nějakou sloku pamatuji.
Za války jsem pak chodil do měšťanky do Veselí nad Lužnicí a potom jsem se přihlásil na obchodní akademii , vyšší hospodářskou školu do Tábora. Vyšel jsem v roce 1944, jenže o prázdninách všechny střední odborné školy na území protektorátu zavřeli a nasadili nás do práce.

Dělal jsem měsíc na rašelině na veselských blatech, rašelinou se topilo. Pak jsme dělali měsíc na opravě jezu na Nežárce v Hamru. Když řeka koncem listopadu zamrzla, starší kluci šli sloužit k sedlákům a v lednu pak odjeli na Moravu na zákopy .

Mládí v lihovaru

My dva nejmladší patnáctiletí kluci jsme šli pracovat do rafinerie lihu tady ve Veselí nad Lužnicí.
Drželi jsme za války pohromadě, ředitel i mistři, paní správcové jsme chodili nakupovat, děti správce i mistra jsme učili češtinu a matiku.

I my patnáctiletí kluci jsme tenkrát fasovali každý měsíc půl litru čistého lihu a dva litry denaturovaného na vaření a na topení. Jenže ženské z něj uměly dělat kořalku, i když byla trochu cítit. Ale půllitru čistého lihu měsíčně bylo za války něco úžasného. Maminka z něj vařila tatínkovi a příbuzným kmínku.

Z naší vesnice za heydrichiády popravili tři lidi a dalších sedm lidí přišlo o život také. Pět při náletech v Německu, kde byli nasazení na práci, jednoho zastřelili hloubkaři, co nalétávali na vlaky, a jednoho zastřelil německý voják 4. května 1945 na nádraží ve Veselí.

Jeden z popravených se jmenoval Navrátil, schovával se v myslivně. O něm jsem napsal do obecní kroniky, kam jsem psal pětatřicet let.

Údajně pocházel z Moravy, měli doma ukrývat parašutisty z Anglie i s vysílačkou. Za heydrichiády se schovával v myslivně, pak popravili fořta i s manželkou .

Navrátil přitom nebyl popravený hned, ale asi až za dva a půl roku. Odešel tenkrát s hráběmi nebo kosou na rameni, došel až na Moravu, kde se skrýval, ale stejně na něj přišli.
Všech sedm tenkrát popravili v Táboře, s dalšími jich bylo dohromady 24.
Byl jsem se na popravišti podívat, v kasárnách vedle jsme měli schůze PTP.

K černým baronům

K PTP jsem se dostal, protože jsem studoval na kněze. Tenkrát zavřeli semináře, teologie se přitom studovala na třech fakultách v Praze, Olomouci a Bratislavě.

V každé diecézi byl kněžský seminář, oficiálně se nazýval diecézní teologické učiliště. Byla to vysoká škola bez promočního práva, takže kdo chtěl dělat doktorát, musel se přihlásit na státní. A tyhle všechny semináře o prázdninách v roce 1950 zavřeli a zřídili dvě fakulty, jednu v Praze a druhou v Bratislavě.
Biskupové nám tam ale zakázali jít studovat, že je to státní a politicky vedené. Předpokládali jsme, že za dva roky komunismus skončí, jenže trval čtyřicet let.

Takže jsem studovat nešel, i když dělali nábor a pár lidí se přihlásilo. Chtěli, aby tam někdo šel studovat, aby se mohli hájit, že studium teologie je možné.
A nás vzali k PTP, byli jsme vlastně první, kdo k nim šel, až následně potom šli kulaci, synové živnostníků a v dalším roce hodně vysokoškolských studentů z dalších fakult.
Narukovali jsme do Komárna, kde jsme ale byli jenom tři dni a pak nás přestěhovali do Podbořan u Žatce, kde byli tankisté a já dělal na tankodromu.

Koncem února 1951 jsme se stěhovali na Slovensko, konkrétně do Hajnik pri Zvoleně, teď jsou to Lázně Sliač.
Poslední tři čtvrtě roku jsem pak sloužil v Bánské Bystrici. Na vojně jsme byli dohromady tři roky a skoro čtyři měsíce.

Chovali se k nám různě, všechno záleží na lidech. někdy to bylo otřesné. Taky nám třeba říkali, že s našimi lebkami budou dláždit náměstí. Vyhrožovali, že nás naučí dělat, jenže většina z nás dělat uměla. Byli jsme kluci ze vsi. Pro kluky z města byla práce sice těžká, ale brzy si zvykli. Někteří důstojníci byli při nás.
Jeden čas jsme měli velitele roty, Slovák to byl, byl to takový náš táta, jenže ho dali brzo pryč. Pak jsme měli velitele, který byl při nás, ale maskoval to řevem. Byl štábní kapitán, voják každým coulem, partyzán z války.
Když pak byl proces s Rudolfem Slánským, tak najednou zmizel z armády. Přitom ale nebyl zavřený, unikl vězení.

Měl na zdi fotografii, kde byl on, Slánský a ještě další dva muži.
Byl jsem u PTP od 14. září 1950. Čekali jsme to, věděli jsme, co je komunismus, znali jsme poměry na Ukrajině a vlastně v celém Sovětském svaze. Měl jsem tátu legionáře, který věděl o komunismu moc.
Tenkrát se probojovávali po sibiřské magistrále až do Vladivostoku, aby mohli odjet domů.

Deník z magistrály

Z jeho věcí, které si přivezl z legií, nezůstalo nic. Všechno za války radši spálil, protože se bál, měl věci, které by byly dneska cenné. Měl například fotografie, jak car Nikolaj II. s carevnou Jekatěrinou ve vězení pilou břichačkou řežou dříví nebo zohavené tělo plukovníka Ušakova. Spálil i svůj krásný deník z války. Hodně toho ale zůstalo v drahovské obecní kronice. Psal ji totiž tátův bratranec, který to z jeho deníku za první republiky opsal. Není tam zdaleka všechno, ale přece toho zůstalo dost.

Tatínek narukoval až v roce 1915, byl jedenáct měsíců na frontě a pak přešli do zajetí. Dva roky pak byli v zajetí a další dva roky v legiích.
Legionáři tenkrát jeli přes Vladivostok, Singapur až do Terstu a odtud vlakem. Domů přijeli asi 20. prosince 1920. Památky na legie měl doma v černém dřevěném vojenském kufru na pekárně, kde se pekl chleba. Hřálo to tam, tak jsem si tam jako kluk vlezl a věci z kufru jsem si prohlížel. Mnohokrát jsem je měl v ruce, hlavně se mi líbily fotografie.

Latina z časopisu

Jak jsem se stal farářem? Byl jsem rozhodnutý už jako kluk. Farář, který přišel k nám do vsi, když mi bylo devět let, mi to řekl, když mi pak bylo 14 let. Přišel k nám domů a povídá: Ten váš kluk by mohl jít na kněze. Dělal to moudře, jakmile přišel, vzal mě za ministranta. Možná to tušil nebo s tím počítal, vedl mě ke službě Bohu, ale nebylo to zjevné nebo násilím.

Všechno mě učil, mám dokonalou paměť. Tenkrát vycházel dětský katolický časopis Dětská neděle, kde byly kursy latiny. Naučil jsem se jí, když jsem chodil do měšťanky. Neřekl jsem to přitom ani našim, ani faráři.
Vzpomínám si, jak k nám přišel 21. února 1944. Bylo masopustní pondělí, večer, uklízel jsem dobytek v maštali, maminka už měla podojeno. Přijdu domů a on tam pan farář, který chodil k lidem. Povídá: Ten váš kluk by mohl jít na kněze. Máma na to: Prosím vás, takové študie neudělá, ani na ně nemáme peníze. A pan farář říká: Heleďte, ani o jedno se nestarejte. V té chvíli mi to bylo jedno, ale zeptal jsem se ho, co bych měl pro to udělat. Poradil mi, ať jdu do gymnázia v Českých Budějovicích, kde se učí řečtina, kterou budu v semináři potřebovat. Odpověděl jsem, že teď se do Českých Budějovic jezdí vlakem těžko, protože lítají kotláři. Ale že jsem přihlášen do obchodní akademie a až bude po válce, tak na gymnázium přestoupím.

Prvního dubna 1944 jsme dělali přijímací zkoušky do obchodní akademie, bylo nás 360 a mě vzali bez jakékoliv protekce. Zkoušky jsme dělali jenom z matematiky a němčiny. Bylo to před Květnou nedělí. Potom jsem na Bílou sobotu v kostele ministroval, a najednou jsem věděl, že budu knězem.
Bylo mi čtrnáct let a od té doby mě to už nepřešlo.