Dokud nevíte, že je máte, tak je vlastně všechno v pořádku. Jakmile vás ale začnou klouby zlobit, máte velkou šanci, že se dostanete na ortopedické oddělení českobudějovické nemocnice, kde jako zástupce primáře působí Pavel Sadovský (58). Po více než třicet letech na oddělení ví, že si vybral správně, protože práce ho stále baví, a neskrývá radost, že v jeho šlépějích jde i syn.

Sledoval jste seriál Nemocnice na kraji města, jehož děj se odehrává na ortopedii, vedené primářem Sovou?
Samozřejmě, že jsem ho viděl, na něj se v té době nedalo nekoukat. Seriál hodnotím velmi kladně. Tenkrát totiž byla ortopedie představena laické veřejnosti jako supermoderní obor. Myslím si, že v té době, kdy seriál vznikal, ortopedie nabrala obrovský rozmach, který byl spojený s technickým rozvojem. V seriálu se děj stále točil kolem nějakých technických problémů. Samozřejmým hitem byla totální endoprotéza, což byla tenkrát a vlastně i dneska je pro laika synonymem ortopedie. Lidé si ortopedii spojují s výměnou kloubů a mají do značné míry pravdu.
Endoprotetika je těžištěm naší práce na ortopedickém oddělení. Ale na rozdíl od doby před třicet lety, kdy seriál běžel a kdy se implantovaly jako totální náhrady jen kyčelní klouby, tak dneska u nás na oddělení kromě totálních náhrad kyčelních kloubů provádíme i náhrady kolenních kloubů, ramen, hlezen, loktů, zápěstí nebo kloubů na prstech na rukou.
Škála možností implantátů a náhrad kloubů se mezitím obrovsky rozrostla. Ale lidské vztahy a osudy zůstaly těm ze seriálu hodně podobné.

Kdy jste přišel na zdejší oddělení a jak se tedy od té doby ortopedie změnila?
Na ortopedické oddělení českobudějovické nemocnice jsem nastoupil v roce 1981. Tenkrát zde kromě primáře Krbce, který oddělení vedl, tady byli se mnou ještě doktor Haloun, doktorka Eiseltová, doktor Krátký a doktor Čížek. S primářem nás zde bylo šest a operativa se v té době zvládala bez větších problémů. Operovali jsme na jednom sále tři dny v týdnu. Dnes po 32 letech je situace úplně jiná, hodně se změnila. Na oddělení je nás jedenáct a operujeme denně na třech sálech. Operativa obrovsky narostla. Ročně ambulantně ošetříme kolem 31 tisíc pacientů a provedeme kolem 2500 výkonů na sále. Je obrovský nárůst endoprotetiky, tzn. operace umělých kloubů, kyčlí, kolen, značnou měrou narůstá operativa artroskopická, kdy ročně provádíme osm set výkonů na kloubech. A přichází stále více pacientů, kteří potřebují již vyměnit zaimplantovaný umělý kloub.

Čím to je, že počet operativních zákroků tak narostl?
Jednak je to dáno tím, že přibývá pacientů, ale hlavně se operují věci, které se před třiceti lety neoperovaly, protože se o nich nevědělo nebo nebyly určeny k operacím. Ortopedie byla tenkrát do značné míry konzervativní obor, zatímco dnes je situace diametrálně odlišná. Dnes se jedná o výhradně operační obor, který je postaven na technických principech a na technickém zázemí. Jedná se o obor, který pracuje s nejmodernější technikou, ať už ve smyslu instrumentárií, nebo implantátů, které používáme. Mně to ale vyhovuje, protože jsem technický typ a současná ortopedie je přesně podle mého gusta.

Jak jste se k medicíně dostal?
Můj otec Oldřich byl lékařem ve zdejší nemocnici, kam nastoupil v roce 1953, a celý život tady pracoval jako gynekolog a porodník. Moje cesta k medicíně byla tak víceméně od dětství předurčená. Také spousta mých příbuzných, i když nebyli přímo lékaři, tak byli nějakým způsobem svázaní se zdravotnictvím, věnovali se zdravotnické administrativě nebo pracovali v lékárně. Byl jsem tedy zdravotnictvím obklopen už od dětství. Táta byl opravdu můj vzor, takže jsem ani neuvažoval o možnosti dělat něco jiného než medicínu. Když jsem pak skončil školu, chtěl jsem dělat chirurgický obor. Zaválo mě to sem na ortopedii k primáři Krbcovi, čemuž jsem neskonale rád.

Kteří primáři se tady v minulosti vystřídali?
Ortopedické oddělení založil v roce 1946 primář Procházka, který sem přišel z Prahy. Byl žákem profesora Zahradníčka, a oba byli velké postavy československé ortopedie. Jeho nástupcem se potom tady stal primář Krbec, který do klasické ortopedie, jež tu byla za primáře Procházky, vnesl implantologii. Za jeho primariátu se postupně začaly operovat kloubní náhrady, zpočátku jen kyčelní, ale ke konci jeho kariéry už i kolenní klouby. Jen pro ilustraci, tehdy se operoval jeden umělý kloub týdně, dnes provádíme za týden výměnu kloubu totální náhradou u 18 pacientů.
Pak ho vystřídal primář Haloun a za něj se pokračovalo ve stejném duchu. Obrovský zlom ale nastal v roce 2002, kdy s nadsázkou říkám, že přišly povodně a z Prahy k nám na oddělení primář Stehlík. S jeho příchodem nastala pro oddělení zcela jednoznačně revoluční změna.

O čem je revoluce na ortopedii?
Docent Stehlík je typem šéfa s vizí, má spontánní představu, jak by ortopedie měla vypadat a kam by se měla ubírat. Jak by jednotlivé subobory ortopedie měly vypadat, protože ortopedie nejsou jen umělé klouby, ale i chirurgie ruky nebo nohy, klasická ortopedie se rozpadá na spoustu suboborů.
Docent Stehlík byl jedním z těch odborníků, kteří ortopedii nasměrovali na jednotlivé subspecializace. Další jeho obrovský klad je ten, že osobní ambice jednoznačně podřídil zájmům oddělení, které dokáže tlačit moderním směrem. Je třeba neulpívat na zajetých, byť správných standardních postupech, ale otevřít se novým moderním směrům, které ve světě jsou a dřív nebo později sem vždycky dorazí. Docent Stehlík je ten, který moderní směry dokáže vyhledávat a přinášet je sem a nutí k tomu i nás. Nikomu z nás nikdy nebránil, když jsme přišli s novým řešením problémů z hlediska ortopedie. Tím je velikým přínosem pro naše oddělení, které posunul obrovsky dopředu. Naše oddělení dnes patří mezi přední artroskopická pracoviště v republice a podobně kolegové, kteří se věnují chirurgii ruky a nohy patří mezi naši špičku.

Na ortopedii dělá už i váš syn. Je dobře, že pracujete spolu, že?
Syn také začal studovat medicínu, a když byl ve III. ročníku, primář docent Stehlík se mě ptal, co bude chtít dělat. Nevěděl jsem to tehdy a on asi také ne, ale myslel jsem, že by tíhl spíš k chirurgickému oboru, což se postupně vykrystalizovalo. Primář si pak kluka zavolal, když končil školu, a nabídl mu, jestli by nechtěl nastoupit k nám na ortopedii, kde se zrovna uvolnilo místo. Přiznám se, že jsem měl na to rozporuplný pohled. Na jednu straně si mi líbí, když vidím syna jako svého pokračovatele, jenž dělá tu samou práci, co mě baví. Na druhou stranu jsem se toho trošku obával, protože vyvstaly otázky, jestli je dobře dělat se synem na stejném oddělení. Pacienti nás samozřejmě budou porovnávat. Nakonec si ale myslím, že to tak velký problém nebyl. Se synem se moc nevidíme, protože je na jiné stanici než pracuji já, na sále se střídáme. Beru syna jako jednoho z naší party a nakonec se ukázalo, že je to i schůdná kombinace naší spolupráce.

Bavíte se spolu doma o práci?
Můj táta se se mnou o práci doma nebavil a pracovní problémy doma neřešil. Ani když už jsem byl dospělý a měl možnost ho medicínsky a odborně sledovat. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale tohle se spontánně přeneslo i na náš vztah se synem. Doma spolu pracovní problémy neřešíme, máme k řešení spoustu jiných věcí. I když připouštím, že občas se stane, že spolu nad nějakým problémem diskutujeme. Je to úděl naší profese chirurgů. Asi každý z nás by potvrdil, že pro chirurga nekončí práce v půl čtvrté, ale každý z nás si nese problémy domů a myslí na práci i večer, i když o tom nahlas nemluví.

Do jaké míry je pro vás doktořina povolání a do jaké poslání?
Často se o tom diskutuje, zda je medicína poslání, nebo profese. Osobně si myslím, že medicínu by měl dělat hlavně člověk, kterého baví. A je jedno, jestli je to lékař chirurg nebo internista. V okamžiku, kdy člověk má za profesi něco, co ho baví, do práce vkládá sám sebe a tím se práce stává posláním. Pak je tahle otázka zbytečná. Když dělám něco, co mě opravdu baví, tak chodím do práce rád. Baví mě to na sále a už nad tím dál nepřemýšlím. Práce je pro mě svým způsobem posláním. Kdybych nemohl dělat ortopedii takovou, jak ji znám, to znamená na operačním sále i s určitým stresem a všemi negativy, které s sebou přináší, bych byl nešťastný.

Co nám doporučíte, abychom se k vám na oddělení nedostali?
Na otázku, co by měl člověk dělat, aby neměl problémy s klouby a s pohybovým aparátem, je jednoduchá odpověď . Chovejme se tak, aby náš pohybový aparát, hlavně klouby a kostra, nebyly přetěžovány. Hlavní problém dnešní civilizace vidím v tom, že člověk neúměrně přetěžuje klouby. Je otázka, zda je přetěžuje neúměrným či neadekvátním sportováním. Do určité míry asi také, ale hlavní problém vidím jinde. Největší podíl na přetěžování organismu a kloubně kosterní soustavy má obezita a civilizační choroby, ke kterým patří. Obezita je jednou z příčin, proč klouby trpí. Nosné klouby na nohách neúměrně trpí, protože jsou krok co krok vystaveny nadměrné zátěži, kterou představuje obézní tělo pacienta. Proto je důležité držet si váhu, zdravě sportovat a dodržovat zdravou životosprávu. Nic víc pro naše klouby udělat nemůžeme, ale pokud tohle dodržíme, tak to bohatě stačí.

A váš recept na hlídání váhy?
My chirurgové máme obecně tu výhodu, že si moc váhu hlídat nemusíme. Naše povolání je natolik hektické a svým způsobem stresující, že nám nedovolí tloustnout, fyzicky cvičíme i na operačním sále, říkám s nadsázkou. Mluvím i za ostatní kolegy, co jsou u nás na ortopedickém oddělení. Všichni jsme propadli nějakému sportu, ať už cyklistice, běhání, tenisu a jeden kolega dokonce horolezectví. Každý z nás nějakým způsobem hledá ve sportu relaxaci a odreagování od zdravého stresu, který máme v práci. Myslím si, že tak to má být a tak že je to správné.

Dokdy se lékaři na ortopedii udrží v dokonalé kondici a dokdy jim zůstane na operačním sále pevná a klidná ruka?
Myslím si, že je to velmi individuální. Záleží také na tom, zda práce člověka stále baví. Pak u ní snadno vydržíte déle, než když vás práce nudí a obtěžuje, takže se do ní musíte nějakým způsobem nutit. Pak takový člověk samozřejmě asi hledá, jak by tomu co nejdříve unikl. Znovu opakuji, že mě tahle práce baví, baví mě pracovat rukama, jsem na zdejším oddělení rád, a proto nepřemýšlím, jak dlouho ji budu vykonávat. Je takový úděl chirurgů – musím vzpomenout na doktora Pexu, dlouholetého primáře na úrazovém oddělení. I po odchodu do důchodu celá léta nevydržel doma a denně chodil mezi kolegy. Jednou takhle přišel na oddělení a tam skonal. Na jedné straně je to tragédie, ale na druhou stranu je takový odchod lékaře ze světa vlastně svým způsobem symbolický.