„Vy jste ti od novin? Tak si počkejte, Arnošt za chvíli přijde," vítá nás a nechává nás čekat na chodbě. Po pár minutách přichází  čtyřicetiletý vedoucí úseku hrobníků Arnošt Kušnír a zve nás do své skromné kanceláře.

„Dáte si kávu? Mohu vám uvařit i čaj," říká a sype si vrchovatou lžičku kávy do hrnečku. Když se řekne hrobník, lidé si vybaví staršího a nepříjemného muže, většinou samotáře. „To si myslí snad každý člověk. S mým povoláním je spjato spousta stereotypů. Hrozně mě to štve," usmívá se trpce a přisedá si ke stolu s kávou, která mezitím provoněla celou kancelář.

Podobné stereotypy a různé báchorky jsou s postavou hrobníka snad neodmyslitelně spjaté, ale není tomu tak vždy. „Lidi nás vidí jako Ukrajince s lopatou v ruce, což je absolutní nesmysl. Podobné je to i s alkoholem, ten si tu opravdu dovolit nemůžeme. 
I my musíme občas pracovat 
s náklaďákem," čertí se Arnošt Kušnír. Přiznává však, že svým způsobem má v práci 
k alkoholu blíž, než by čekal. „Občas nějakou tu lahvinku od pozůstalých dostaneme, tu si ale nosíme domů," jedním dechem dodává.

Dopíjíme ranní kávu a vyrážíme „do terénu". Mezitím už hrobník od správkyně hřbitova zjistil, co ho dnes čeká. Na odpolední obřad se musí připravit jeden hrob. „Musíme vědět číslo hrobu, který máme připravit, co všechno se tam bude dělat a kdo to zajistí," doplňuje. Dohromady se o celý hřbitov stará čtveřice pracovníků, z toho jeden jezdí hlavně s multikárou a zbylé trojici pomáhá,  jen když má svou práci hotovou.

Práce hrobníků na hřbitově svaté Otýlie v Českých Budějovicích.Už z dálky vidím, že nový rov je v péči dvou dalších Kušnírových kolegů. „Tak jak to jde, chlapi?" ptá se jich vesele a zapaluje si cigaretu. „Pěkně na nic, podívej se na ten bordel na dně," odpovídá mu zhruba padesátiletý Petr Kubík. O pár let mladší Milan Porhanzl, stojící s rukavicemi zaťatými v pěsti opodál, pouze přikyvuje a chystá se na výměnu s kolegou.

Kromě kopání hrobů zajišťují hrobníci také jejich likvidaci, což ještě nedávno měli na starost kameníci. „V praxi to vypadá tak,  že přijedou zákazníci, zaplatí v kanceláři poplatek za likvidaci, vedoucí hřbitova nám pak řekne číslo hrobu, o který se máme postarat a ten pak zlikvidujeme," vysvětluje Arnošt Kušnír a prohlíží si dno právě upravovaného hrobu, které je po kotníky zalito vodou. „Je to jako studna. Ještě ke všemu je to tu samý jíl," kroutí hlavou.

Další rutinou pro hrobníka je rozptyl popela. Existují dva typy rozptylu. „Sborový je na celý den, ten děláme hlavně na jaře a na podzim," vysvětluje. Kromě toho rozptylují hrobníci popel za účasti rodiny a úzkého kruhu blízkých. „To se musím z montérek převléknout do společenského obleku, jdu na rozptylovou loučku, udělám rozptyl přímo před nimi a pak zase šup do montérek a starat se o hroby," uzavírá s úsměvem výčet nejčastějších hrobnických povinností.

Prostředí hřbitova nepůsobí zrovna nejvlídněji a studené a větrné podzimní počasí na dobré náladě nepřidává. Uličkami se procházejí důchodci a připravují hroby svých blízkých na zimu, kterou pracovníci hřbitova opravdu nemají rádi. „Jakmile začne mrznout, tak končí veškerá legrace. Kolikrát přijde na řadu i sbíječka s krumpáčem, to se jinak hrob prostě vykopat nedá. Snad letos bude zima stejně mírná, jako loni," přeje si Antonín Kušnír.

Práce hrobníků na hřbitově svaté Otýlie v Českých Budějovicích.Vydáváme se na obchůzku, čeká nás úprava hrobů. Květinové dekorace si do parády bere Petr Kubík. „Je to taková forma relaxace, člověk občas musí vypnout," dodává a upravuje kytici žlutých gerber. Ze všech hrobnických prací se mi zrovna tato jeví jako nejméně náročná, ať už psychicky, nebo fyzicky. Tyto chvilky si opravdu „užívám".

Vyjma hřbitova svaté Otýlie se trojice hrobníků stará také o další dva hřbitovy – v Mladém a v Třebotovicích. „Největší práce je tady na Otýlii, ale dohromady máme zhruba sedmdesát pohřbů ročně, to je asi jeden týdně," počítá Antonín Kušnír.

Vzápětí ale dodává, že mívají i frekventovanější období. „Okolo Dušiček je opravdu frmol, za poslední dva dny jsme měli tři pohřby, dnes a ve středu máme jeden. Na druhou stranu třeba v srpnu jsme neměli ani jeden. To si asi zubatá vzala dovolenou," směje se. Jak je vidět, bez humoru se podobná profese dá brát opravdu jen velmi stěží, což bourá další ze stereotypů.

S tím souvisí i pohled ostatních lidí na tuto profesi. „Rodina si na mé zaměstnání zvykla, bere to stejně jako jakékoliv jiné zaměstnání. Ani známí i úplně cizí lidé s tím většinou nemají problém, jsou spíše jen zvědaví," říká s úlevou. V minulosti se ale setkal 
i s nepříjemnými reakcemi. „V libníčském domově důchodců jsme měli nebožtíka. Po chvíli za námi přišly zdravotní sestry, tak jsme se s nimi dali do řeči, ale nabídnutou cigaretu si od nás rezolutně odmítly vzít," směje se 
a vytahuje krabičku z kapsy.

Chvilku pauzy si užívá a vypráví, jak se k hrobničině vlastně dostal. „Nebýt známého, tak bych tu s vámi nemluvil. Před dvaceti lety mi dal tip na místo hrobníka, zkusil jsem se přihlásit a vyšlo to," popisuje cestu k neobvyklému povolání. Po schválení a vstupu zákona o pohřebnictví 
v platnost v roce 2001 musí jednou za tři roky absolvovat školení, které je spíše technického rázu.

Práce hrobníků na hřbitově svaté Otýlie v Českých Budějovicích.Podzimní slunce se s velkou námahou prodralo skrze inverzi a hroby plné květin začaly zářit jako jarní louky. 
S Arnoštem Kušnírem to nic moc nedělá. „Člověk se musí určitým způsobem oprostit od reality," vysvětluje. „Mě třeba nezajímá, kdo je v té rakvi, kterou pohřbíváme. Myslím si, že by to byla velká chyba zjišťovat si informace o nebožtíkovi, protože by hrozilo, že se nějakým způsobem na něj upnete," dodává.

Existuje však jedna věc, která dokáže i mnohaletého hrobníka vyvést z míry. „Za svou kariéru hrobníka jsem pohřbíval tři děti. Sám mám také děti, takže jsem se neubránil tomu, abych se nepokusil vžít do role rodičů a opravdu to není příjemné. Ne že bych byl z toho úplně zdrcený, ale vždy si řeknu, že je škoda mladého života," říká se sklopenou hlavou.

Po pár hodinách strávených na hřbitově začínám být nervózní a těším se na civilizaci a ruch města. Práce je to bezesporu fyzicky náročná, 
o psychické stránce ani nemluvě.

Hrobníci ze hřbitova svaté Otýlie jsou však se svým povoláním v rámci možností spokojení. „Dokud mi bude sloužit zdraví, tak snad u téhle práce vydržím co nejdéle. Není to sice práce pro každého, ale po těch letech jsem si ke své práci našel určitý vztah. Kdo na to nemá, ať to raději nedělá," uzavírá 
s úsměvem na tváři Arnošt Kušnír a tiskne mi ruku na pozdrav. Silně, ale upřímně.

MICHAL BĚLSKÝ