Již tři roky podporují manželé Pavel a Jana Vlčkovi v rámci projektu adopce na dálku běloruskou holčičku Viktorku. Ta si díky nim pořídila školní uniformu, zimní bundu, ale také se například poprvé svezla na kole nebo se podívala do zoologické zahrady. Navíc se jim podařilo onu dálku překonat a s Viktorkou se skutečně setkat.

„Nemáme děti, ale to nebyl hlavní důvod. Dospěli jsme do stádia, kdy jsme finančně zajištěni a chtěli jsme udělat něco pro někoho dalšího,“ vysvětluje Jana Vlčková důvod adopce. Manželé tedy nejprve navštívili charitu Praze, ale ta tehdy umožňovala pouze adopci dětí z afrických zemí, což jim úplně nevyhovovalo. Když zjistili, že budějovická charita do projektu zahrnula i Bělorusko, bylo rozhodnuto.

„Je to země, která je nám blízká, jsou to také Slované a roli pro nás hrálo i postižení Černobylem,“ vysvětluje Pavel Vlček, proč toužili podpořit dítě právě z Běloruska. Vlčková dodává, že také nechtěli žádnou zemi, kam by se nikdy nemohli podívat a zkontrolovat tak, že je jejich pomoc skutečně potřebná. Zároveň chtěli s rodinou navázat bližší kontakt. Proto pro ně bylo důležité i to, aby dítě mluvilo ruštinou, kterou se kdysi učili.

Těžký výběr

Poté přišlo to nejtěžší – vybrat si z hromádky formulářů konkrétní dítě k adopci. „Kdo, to neabsolvoval, neumí si to představit,“ popisuje Vlčková náročnost úkolu. Její manžel dal téměř na první dojem, Viktorka jej zaujala již na fotografii a doplňující informace jej ve výběru jen utvrdili. Vlčková brala v potaz více věcí. „Chtěla jsem, aby bylo z neúplné rodiny, aby nestrádalo jen finančně, ale i citově,“ říká.

Nakonec tedy pětitisícový příspěvek poslali tehdy jedenáctileté Viktorce, kterou spolu se dvěma sourozenci vychovává babička, protožejejí rodiče jsou alkoholici.

„V praxi to vypadá tak, že rodina nedostane peníze přímo na ruku, ale vybere si v obchodě zboží a to jim charita zaplatí,“ vysvětluje Vlčková. Dodává, že se díky tomu nemusí obávat, že peníze přijdou někam, kam by neměly, i když systém měl ze začátku drobné chyby. „Babička vybrala Viktorce sukni, ale protože charita kvůli poplatkům převádí peníze jen dvakrát za rok, tak musely tři měsíce čekat, než ji z obchodu dostaly. To už ale byla Viktorce malá,“ vypráví.

Možnost setkat se s adoptivní dcerou dostali manželé za necelý rok. Tehdy Viktorka přijela do Čech na ozdravný pobyt charity. „Citový vztah se vytvořil prakticky okamžitě. Ona už nás znala z fotek a hned, jak nás uviděla, tak se k nám v podstatě vrhla,“ popisuje Vlček. Vlčková dodává, že si okamžitě porozuměli, jako by se znali odjakživa. Nebylo to jako s dospělým, ihned se zde projevila dětská bezprostřednost. Když si již po půl hodině vedli Viktorku k autu, chytila se jich za ruku.

U Vlčkových strávila Viktorka čtyři dny. „Nevymysleli jsme to úplně dobře, protože jsme si neuměli představit, v čem žije. Měli jsme naplánováno, že ji vezmeme například na hory,“ vzpomínají. Nakonec však zjistili, že dívka nejvíc touží po úplně obyčejných věcech. Když například zjistila, že mají jízdní kola, chtěla se hned projet. Podobně se zde poprvé podívala do zoo nebo na plovárnu. Také se chtěla každý den dlouho koupat ve vaně, protože ji doma nemá. „Zázrakem pro Viktorku byla třeba i jízda autem nebo to, jaký máme byt. V té době jsme cítili, že z toho má obrovskou radost, ale stále jsme úplně nechápali proč,“ doplňuje Vlček.

Poznání skutečného prostředí, odkud Viktorka pochází, bylo tedy nakonec jedním z důvodů, proč se Vlčkovi rozhodli vyrazit do Běloruska. „Také pro nás nebylo přijatelné, že už ji neuvidíme,“ shodují se.

Vydali se za ní minulý rok v červenci. Překvapilo je již jen to, že rodina žije v malé části státního dřevěného domku bez vody a odpadů, který se však nachází jen pár metrů od moderní budovy nádraží.

Slzavé přijetí

„Přijali nás se slzami. Samozřejmě tam byla trochu pochybnost, protože stále jsme pro ně byli bohatými spponzory, ale děti nic předstírat neumí, okamžitě se na nás pověsily,“ popisuje Vlčková.

S rodinou strávili deset dní a objevovali, jak žije. Hlavně si ale uvědomili, jak je pro děti těžké žít ve skromných podmínkách, pokud jsou stále konfrontováni s tvrdou civilizací 21. století a vědí o tom, že jiní žijí v luxusu.

Kromě toho, že poznali běžný život rodiny, se toho dozvěděli také mnohem více o Viktorce. „Funguje tam jako druhý dospělý, všechna rozhodnutí dělá s babičkou, což je pro ní velmi náročné. Stále bojuje s tím být dospělým a být dítětem,“ říká Vlčková.

Chvíle odjezdu byla těžká, ale Vlčkovi uklidňovalo vědomí, že Bělorusko není tak vzdálené a že se budou moci vrátit. Vztahy s běloruskou rodinou jsou pro ně nyní silnější než dřív. Kromě Viktorky je zajímá i osud jejích sourozenců. Velmi je těší také to, že z dopisů cítí, že se jim jejich návštěvou podařilo zlepšit komunikaci v rodině.

Pokud budou moci, chtějí Viktorku podporovat, dokud nedokončí školu. Myslí si však, že i kdyby náhodou přispívat již nemohli, vztah s adoptivní dcerou a její rodinou je již natolik pevný, že by stejně zůstali v kontaktu.

Zároveň by chtěli, aby Viktorka mohla znovu přijet do České republiky. „Aby si odpočinula. Když tu byla poprvé, byla hodně unavená. Pár dní tady pro ni znamená mnohem větší úlevu než když my pojedeme tam, protože to se cítí být hostitelem a snažíse. Také chceme, aby odjela z toho negativního prostředí poblíž Černobylu,“ vysvětluje Vlčková.

Adopci doporučuje všem, kteří si mohou alespoň trochu dovolit pomoci ostatním. „Známe i skupinku důchodkyň, které se na to skládají z důchodu. A to, co to člověku přinese, všechny ty peníze mnohonásobně vynahradí. Bylo to tak nádherné, že bychom to přáli každému,“ uzavírají s úsměvem.