Na zahradě kusy hradního zábradlí a hromada úctyhodných balvanů, uvnitř malé sochy i figurální krb vlastní výroby. Tak to vypadá v holašovickém statku, kde tvoří kamenosochař a restaurátor Richard Rudovský.

Pod několikero přikrývakami se tu také skrývá jeho nejnovější dílo – socha s názvem Zapomenutá v Toskánsku. Tu začal tvarovat již před třemi lety na sympoziu v Itálii, kterého se zúčastnil jako jediný Čech. „Pod vlivem toho prostředí jsem se rozhodl pro nadsazené ženské torzo, které je seshora rozdělené jako by do něj padla nějaká energie,“ popisuje Rudovský.

Sochu navíc vytvořil z takzvaného carrarského mramoru, což je jeden z nejkvalitnějších materiálů na světě. Těží se právě v místech, kde se sympozium konalo, a slabost pro něj měl již Michelangelo. „Pracuje se s ním opravbdu nádherně. Měl jsem v ruce desky, skrz které bylo vidět, a když se zpracuje ještě čerstvý, dají se v kameni udělat neuvěřitelné detaily,“ vysvětluje Rudovský.

Ačkoli torzo není příliš veliké, váží asi 80 kilogramů. Jeho přeprava z Itálie do Čech byla tedy celkem náročná. „Uzvednu to sice i sám, ale chce to maximální úsilí. Do auta jsem ho tedy nakonec donesl, akorát jsem za ním spadnul do kufru,“ vzpomíná. Mnohem obtížnější však nakonec bylo dílo dokončit. Dlouhou dobu jej měl Rudovský odložené v ateliéru a kvůli jiné práci se k němu nemohl dostat. „Chybělo finální zpracování. Bylo třeba dotáhnout takové ty jemné nuance přechodů hran a další drobnosti,“ připomíná.

Nakonec se mu to podařilo a nyní již jedná o tom, kde by mohla Zapomenutá v Toskánsku najít domov. Jednou z možností je umístění v budově některé ze státních nebo bankovních institucí, což by Rudovský s radostí přivítal. Jeho sochu by tak totiž denně vidělo mnoho lidí.

I když nejraději tvoří vlastní díla, většinu svého pracovního času věnuje Rudovský restaurování starých památek. V současné době začíná kompletně opravovat balustrádu schodiště hradu v Nových Hradech. Restaurování je však dlouhý proces a vše proto potrvá několik měsíců. „Nejprve musíme provést předběžný průzkum, zjistit, jak je památka poškozená. Pak se teprve udělá návrh a jedná o postupu samotné opravy,“ vysvětluje.

Při práci se potom vždy snaží do památky zasahovat co nejméně a zachovat její původní ráz. Proto jsou nezřídka cílem i zdánlivé chyby. „Když rozebereme kašnu, která byla trochu křivá, nemůžu ji jednoduše narovnat. Z hlediska architektury by to možná bylo hezčí, ale i ta nedokonalost je součástí historické výpovědi,“ říká. Ze stejného důvodu proto restaurátor nechává na starých předmětech šmouhy, špínu i patinu.

Rudovský opravil v jižních Čechách již celou řadu památek, například borovanskou kašnu, Buquoyskou hrobku v Nových Hradech či schodiště u kostela ve Svatém Janu nad Malší. K vidění jsou ale i jeho originální díla, vytvořil například obelisk s jmény dvaceti obětí, který připomíná tragédii u Nažidel.