„Někdy cestující vkročí do trolejbusu a zakřičí: Ježíši, ona to řídí ženská. Jsou i tací, kteří radši ani nenastoupí. Když stojím s trolejbusem u přechodu, tak si na mě chodci ukazují, ale spousta lidí to bere pozitivně a chodí nás i chválit,“ popisuje Lucie Berková své zkušenosti. Výhodou je podle ní práce v mužském kolektivu, kde jim kolegové vždy rádi pomohou, a to, že je žena, pomáhá i v ucpaných ulicích. „Řidiči jsou vždycky v šoku, že to řídí žena, a tak mě pustí,“ vypráví.

Práce řidičky ale nezahrnuje jen řízení trolejbusu, Lucie Berková musí kontrolovat strojky a měnit uhlíky na bidlech, které vedou proud do vozidla. Snášejí se na ni také stížnosti cestujících, nejčastěji na zpoždění. „Tady asi hraje roli, že jsem žena, mnozí si více dovolí, i když musím říct, že mě slovně napadají hlavně ženy, které umí být velmi sprosté a hulvátské,“ říká.

Na takové situace nemá řidička univerzální recept. „Pokud je to moje chyba, omluvím se, pokud máme zpoždění kvůli zácpě a dopravní špičce, což se stává každou odpolední směnu, snažím se to vysvětlit,“ popisuje. Po práci odbourává stres doma se synem a při jízdě na veteránské motorce.

I když má Lucie Berková volno a přesedlá z trolejbusu do osobního automobilu, stále ji její profese provází. „Sundavám nohu z plynu, když vidím dělič drátů, vjela jsem už i do zastávky a hledala tlačítko na otevření dveří,“ vypráví. Podobně se sžila i s uniformou. „Někdy se stane, že si ji vezmu třeba na nákup.“