Jsou tady Dušičky a jindy klidné hřbitovy se proměnily v rušné cíle mnoha pozůstalých, kteří vzpomínají na své zemřelé. Lidé svůj vztah k zesnulým vyjadřují květinami, věnci, zapálenými svíčkami. U jejich hrobů si s nimi mlčky povídají nebo s nimi jen na chvíli zůstanou v myšlenkách. Na hřbitově sv. Otýlie ale čeká zatím marně čtyřicet čtyři zemřelých, jestli se jejich popela někdo ujme a najde pro ně míso posledního odpočinku rozprášením nebo uložením do hrobky.
Zákon ukládá skladovat nevyzvednutou urnu jeden rok a počkat, jestli si ji nevyzvedne objednavatel kremace. „U nás takovou urnu necháváme o rok déle a v druhém roce ji vydáme komukoli, kdo projeví zájem a předloží občanku,“ vysvětlil Ondřej Zelenka, vedoucí pietních služeb krematoria. Pokud ani potom nikdo o urnu s popelem zájem neprojeví, pohřbívá se popel do společného hrobu, který je pro tyto případy vyhrazený. „Hrobníci urnu otevřou a smísí popel se zemí. Nejde o rozptyl na loučce. Stalo se i to, že se o urnu přihlásil po letech někdo z rodiny. Bohužel jsme jim museli říct, že mají svého mrtvého pohřbeného u nás. Můžou kytičku nosit na místo toho společného hrobu,“ řekl Ondřej Zelenka. Pohřeb člověka, který zemřel a blízké neměl, zajišťuje a hradí obec, na jejímž území k úmrtí došlo.
Čím dál více lidí nechává své blízké pohřbít bez obřadu a právě z těchto kremací, kterým nepředcházelo poslední rozloučení, pochází i urny, o které se nikdo nestará. „Můžu se jen domnívat, proč se to tak děje. Za sebe si myslím, že to ukazuje na horší vztahy v rodinách. Objednají pohřeb, ale pak, i když informace o dalším postupu od nás dostanou, to asi považují už za uzavřené,“ zamýšlí se nad neveselou realitou muž, který se posledními věcmi člověka zabývá už sedm let. Postarat se o urnu přitom není zas až tak náročné. Popel mohou lidé prý vysypat na jakémkoli vhodném oblíbeném místě zemřelého.
