A řada z nich si ho oblíbila. Stejně jako on je.

Hodně spolu mluvili právě o zážitcích z války. „Je to jiné než číst knihu. A byla to taky má motivace - myslím si, že je důležité, aby se mladý člověk a obzvlášť mladý Němec zajímal o minulost. Proto jsem moc vděčný, že jsem měl šanci tyto lidi poznat,“ říká Hannes, rodák z Oldenburgu nedaleko Brém u Severního moře.

Jednou z jeho klientek je třiadevadesátiletá Louise Hermanová. Prošla Terezínem i Osvětimí a Hannese chválí jako mimořádně inteligentního. Chodil k ní každý týden a postupně se zrodilo přátelství. „Bude mi scházet, protože je velice citlivý. Byla jsem v nemocnici a on mi třikrát zavolal a potom se zeptal, jestli by mě směl navštívit, což vůbec nespadá do jeho práce. Strašně mě to překvapilo a vyloženě pohladilo, že tak mladý chlapec má tak hezký přístup ke starým lidem,“ líčí Louise Hermanová.

Hannes se po maturitě rozhodoval, zda nastoupí do armády nebo na civilní službu. Nakonec oslovil organizaci Aktion Sühnezeichen Friedensdienste. Ta mu zprostředkovala roční pobyt na jihu Čech s hlavním cílem pomáhat pamětníkům války, o něž pečuje společnost Živá paměť.

České Budějovice ho překvapily. „Krásné náměstí, staré domy, navíc mám moc hezký byt ve Stromovce. Jen čeština je samozřejmě dost těžká,“ popisuje první dojmy. Mimochodem, z naší mateřštiny ho nejvíc zaujalo slovo tučňák.

Tři dny v týdnu pracoval pro seniory. Nakupoval, uklízel, ovšem hlavně si s nimi povídal. To bylo podle něj zásadní: že se objevil někdo, kdo se o ně zajímal. Lecčemu se zároveň přiučil. „Například jsem nikdy v životě nemyl okno. Je moc příjemné, že lidé byli velmi ohleduplní, a když jsem něco neudělal perfektně, nezlobili se,“ vypráví německý dobrovolník, který začne na podzim studovat angličtinu a politiku na vysoké škole, možná v Postupimi.

Zbylé dva pracovní dny věnoval Hannes práci pro diecézní charitu. Jednou za týden se scházel s dvanáctiletým Pepou ze sociálně slabé rodiny. Mluvili spolu hlavně anglicky, protože chlapec žil pět let se čtyřmi sourozenci a rodiči v Anglii. „Jezdili jsme na výlety do Krumlova, na Hlubokou nebo na Kluka. Učili jsme se spolu matematiku a často vařili. Pravda, většinou těstoviny nebo palačinky,“ usmívá se mladý muž.

Dvakrát týdně ještě hrával fotbal s dětmi z nízkoprahového zařízení V.I.P. a pomáhal Romaně, dobrovolnici s mentálním postižením. Během roční služby si ve městě zamiloval Piaristické náměstí, kam si chodil číst Süddeutsche Zeitung. A co ho dnes napadne jako první, když se řekne Budějovice? „Budvar, samozřejmě. Ale raději mám Plzeň,“ podotkne s úsměvem.