Stmívá se. Nasedáme do autobusu, ve kterém je prostor pro cestující od okolního světa důsledně izolovaný černou plachtou. Doufáme, že alespoň řidič nemá pásku přes oči a ví, kam jede.

My o tom nemáme ani potuchy. Budeme postupně vysazeni na neznámém místě, do ruky dostaneme slepou mapu s vyznačeným cílem. Který tým se nejdřív najde, nabere správný směr a dojde či doběhne k cíli, je vítězem nočního výsadku, který už řadu let pořádá českobudějovický Azimut.

I my zkoušíme dobrodružnou hru na vlastní kůži. Navzdory roli pouhého pozorovatele je nutné teplé oblečení, pevná nepromokavá obuv a baterka. Bloudění nočním lesem se dá více než předpokládat.

Před startem

Samotný výsadek má řadu na první pohled úsměvných pravidel, ani jedno však není od věci. Počítají i s nepříjemnostmi.

„Nepijte,“ radí ještě před startem organizátor Wiki. „Kdysi dávno hlídka pod vlivem alkoholu usoudila, že je vlastně jedno, kam dojde, poztrácela všechny mobily a pak jsme je nemohli najít,“ přidává příklad, jak by akce dopadnout neměla.

„Říkal jsi, že je terén náročný, že se nedá čeho chytit, to znamená, že je to rovina. Proč je tedy v pravidlech napsáno, že když se ztratíme, máme jít z kopce? To tam neštimuje,“ ptá se Severka, se kterou později po nekonečné jízdě autobusem vystoupíme na neznámé lesní cestě uprostřed zvlněné krajiny.

Jízda tmou

Orientaci ztrácíme ale už v prvních minutách jízdy. Šofér s námi křižuje krajské město tak dokonale, že na jedné z křižovatek dokonce setřese doprovodné vozidlo.

To alespoň na rozdíl od nás ví, kam míříme. „Pořád s námi jezdí po parkovišti. Už jsme dávno minuli Krumlov, vzít si pas nebylo od věci,“ odhadují jednotliví členové hlídek.

Některé po čase natolik zaměstná rozhoupaný žaludek, že už ani netipují. „Připadám si jako krušovický ležák, je mi krušno a potřeboval bych si lehnout,“ komentuje svůj stav jeden z těch, kterým není hej.

Hledání

Konečně prolézáme se Severkou, McGaiverem a Síťařem pod plachtou a za chvíli osiříme v temném lese. Kde je sever, zjistíme rychle, kde všude můžeme být, je ale otázkou.

Vyrážíme po asfaltce směrem, kterým zmizel autobus. Klesáme a hledáme potok či křižovatky lesních cest, podle kterých bychom se mohli najít. Červená turistická značka nám je k ničemu, z mapy, podle které se máme orientovat, je pečlivě vymazaná.

Přesto po ní odbočíme ze silnice mezi stromy, přivede nás k potoku, kde sice s kapkou nejistoty, nicméně správně zapíchneme prst do místa, na kterém skutečně stojíme.

Dojít k cíli a podat o tom zprávu Wikimu, je pak už hračka. Teprve tam se ze skutečné mapy dozvídáme, že se pohybujeme v lesích nedaleko Purkarce a zbývá urazit jen kousek cesty k táboru Rachačka, kde čeká všechny občerstvení.

Dobrá škola

„Podobných akcí se účastní i děti. Jen tentokrát se jim nehodí termín. Spolehlivě se tak naučí jednat v kritických situacích. A může se jim to hodit. Nedávno se tak třeba stalo, že patnáctiletá holka z oddílu byla jediná, kdo si věděl rady se zraněným, dospělí tápali, co si počít a ona je nakonec dirigovala,“ dokazuje i praktickou stránku obdobných dobrodružství Wiki.