„Horst Stepan Passler odešel se svou rodinou do Rakouska v únoru 1960. Rok na to se měl jeho bratr, který zůstal v Československu, ženit. Když komunistický režim odmítl vydat Hostovi vstupní povolení do Československa, rozhodl se, že hranice zdolá sám. Ve svých 17 letech v lese na východě Nových Hradů se pokusil překonat drátěný plot. Tím však vedl elektrický proud, který mladého muže na místě usmrtil. Po celých deset let nedostala rodina o úmrtí muže zprávu, třebaže ho pohraničníci na místě ihned identifikovali,“ vypráví jeden z příběhů jihočeského pohraničí na nově vzniklé mapě. Podobných příběhů shromažďuje více než 150.

Krajina, která nepamatuje

Autorem mapy je Jan Ciglbauer, který se příběhy moderních dějin i pohraničí zabývá dlouhá léta. „Nejprve jsem mapu vyvinul pro okolí Novohradských hor před dvěma roky. Celé hranice pro jižní Čechy mi trvalo rozšířit asi měsíc. Původně jsem chtěl zmapovat, kudy vedly dráty a zátarasy,“ vzpomíná autor mapy. Postupně k linii zátarasů přidával příběhy těch, kteří na místech zemřeli, ale i těch, kteří přežili, ať už šlo o utečence nebo pohraničníky. Čerpal z literatury, archivů i memoárů.

„Na místech, které mapa ukazuje, není v drtivé většině po příbězích žádné památky. Pomníky tam mají jen pohraničníci a pak v několika případech ti, kteří na místě zemřeli,“ uvádí Jan Ciglbauer, který je jedním z představitelů jihočeské Paměti národa. Mapu spustili 11. července – tedy k datu, který připomíná den pohraniční stráže. Její poslední rozšíření ukazuje průběh drátů od Aše až k Břeclavi. „Abych ale sesbíral všechny příběhy i v těchto oblastech je nad lidské síly,“ dodává Jan Cíglbauer.

Když učebnice nestačí

To však není jediný projekt jihočeské Paměti národa. Organizace se také snaží shromažďovat příběhy dosud žijících pamětníků. Z nich pak vytvoří materiály, díky kterým se na ně nezapomene. Jejich hlavními tématy v kraji je vysidlování pohraničí a jeho neúspěšné dosídlení, spolupracují při tom s rakouskou stranou. „Naším cílem je ze všech příběhů vybrat deset českých a deset rakouských. S nimi chceme natočit dokumenty. Zkoumáme, jaký měli po odsunu sudetských Němců vztah k Československu. Zajímá nás, jak to vnímaly obě strany hranice,“ vysvětluje ředitel jihočeské Paměti národa Tomáš Trantina. Podle něj pamětníci často nenachází konsenzus. „Je zajímavé, že ti, kteří byli odsunutí, vnímají situaci často mírněji než třeba jejich potomci,“ doplňuje.

Za loňský rok se jim podařilo shromáždit celkem 50 příběhů pamětníků, letos je to prozatím 30. Najít však dnes pamětníky, kteří se narodili ve dvacátých či třicátých letech minulého století je obtížné. Snadnější je to s těmi, kteří se narodili po roce 1940. Občas je podle Tomáše Trantiny těžké pamětníky přimět, aby začali vyprávět. „Uvědomujeme si, že jde o velmi osobní až intimní příběhy, ale snažíme se zdůraznit, že bez toho, že své příběhy nevypoví oni, už svědectví o té době nebude mít kdo předat. Občas říkají, že není třeba o tom vyprávět, protože je vše v knihách a učebnicích. Ale skutečná tolerance a cítění doby je těžké nabýt jen z učebnic. Do konkrétních příběhů a prožívání pamětníků se lidé lépe vcítí.“ uzavírá Tomáš Trantina, který vnímá podobnost osudů pamětníků železné opony s osudy lidí, které ovlivnila nedávná uprchlická krize.