„Tato pozice sebou nese možnost si na věci měnit, posouvat a vést a nejen si neustále stěžovat“ říká.

Prozradíte, co obnáší být hlavní sestra?
Pracuji jako mentorské vedení a odborný dohled. Mám dozor nad pěti sty nelékařskými pracovníky, z toho čtyři sta jsou sestry a přes dvě stě tvoří pomocný ošetřovatelský personál.

Co je náplní vaší práce?
Každý den je jiný a pracuji dle plánovaného a mnohdy i neplánovaného programu, což obnáší pracovní pohovory, pracovní setkání, každodenní komunikace s personálem nemocnice, prostě situace, které je třeba vyřešit. Součástí mé náplně je administrativní práce, vedení, přidělování úkolů, kontrolování postupů, spolu s auditorkou kvality ošetřovatelské péče provádění interních auditů. Ve spolupráci se sestrou pro kontrolu a prevenci infekcí, hygienicko epidemiologické audity. Chci vidět každého nelékařského uchazeče o pracovní pozici, který do nemocnice vstupuje, takže jsou to i pracovní pohovory. Každý měsíc vedení porad vedoucích pracovníků a v neposlední řadě vzdělávání nelékařských pracovníků.

Jak jste se k tomu dostala?
Tato práce mi byla nabídnuta. Zvažovala jsem ji, byl to velký životní krok, protože mé dosavadní pracovní zázemí bylo úspěšné a stabilní. Nabídku jsem ale nakonec přijala, protože mám ráda nové věci, změny a výzvy. Ale obavy jsem ze změny pochopitelně měla.

Litovala jste někdy?
S ohlédnutím na uplynulé dva roky jsem nelitovala, snažila jsem se nesrovnávat současnou pracovní pozici s tou předchozí, kterou jsem vykonávala na svém minulém pracovišti, protože je velmi odlišná. Co mě mrzí je, že trendem dnešní doby je na vše si je stěžovat, ukazovat na ostatní a říkat, co dělají spatně. Měli bychom začít od sebe, každý by měl mít dostatek sebereflexe a umět hodnotit i sám sebe a nejen druhé. Pochopitelně se tímto způsobem snažím pracovat hlavně já. Velmi důležitá je zpětná vazba od okolí. Přišla jsem do prostředí, které pro mne bylo neznámé, protože nejsem z Jindřichova Hradce, což bylo poměrně náročné, ale i pozitivní, protože člověk není zatížen vazbami, ale vytváří si svůj nezaujatý pohled. Velmi si vážím lidí, kteří spolupracují, jsou konstruktivní, jsou i kritičtí, ale chtějí sebe i věci posunout. Co ale mně osobě vadí, jsou věční nespokojenci a stěžovatelé, kteří převážně vykřikují z davu za který se schovávají, nemají dostatek informací, vychází z neověřených dezinformací, nic nového netvoří, pouze vytváří špatnou atmosféru. Mám ráda, když je jednání transparentní, když se něco řekne a tak to také je. Mám ráda demokracii s pevnými pravidly, ne anarchii.

Dlouhodobě se mluví o nedostatku zdravotních sestřiček. Jak je na to jindřichohradecká nemocnice?
Ano problematika nedostatku sester je stále aktuální a potýkáme se s ní i v naší nemocnici. Všeobecná sestra je dnes k nezaplacení. Ideálem je i praktická sestra, která studuje kombinovanou formou všeobecnou sestru. O této problematice se hovoří opakovaně a jejich nedostatek má souvislost s mnoha dalšími věcmi. Především se zde úzce propojuje problematika školství a zdravotnictví.

Můžete to ze své pozice nějak ovlivnit?
V této funkci jsem poslední dva roky. V určitém počtu jsme personál doplnili, ale ovlivnit to příliš nemůžeme. Čísla všeobecných sester jsou poměrně nízká, vychází to z demografické křivky. Nejsou silné ročníky, které by studovaly zdravotnické školy v počtu, jež bychom potřebovali. Na to navazuje i problematika vzdělávání sester, která také není správně dořešena. Máme velmi dobře nastavenou spolupráci se Střední zdravotnickou školou v JH a Jihočeskou univerzitou, máme tak přehled o tom, jak jsou naplněné ročníky - od nutričních terapeutů, radiologických laborantů, porodních asistentek, všeobecných a praktických sester. Pokud si praktické sestry nedodělají první stupeň vysokoškolského nebo vyššího vzdělání, pracují nadále pod dohledem sestry všeobecné a mají dle platné legislativy omezené pracovní kompetence. A jak to ovlivnit počty personálu? Personální politikou, vstřícností jednání, vytvářením pracovních podmínek. Dnes není doba, kdy si klade podmínky zaměstnavatel, ale zaměstnanec. My se musíme snažit být flexibilní a umožnit jim např: částečné úvazky, pracoviště, které jim vyhovují, benefity organizace apod. Samozřejmě i tady jsou nastavené určité mezi a někdy nelze vyhovět požadavkům všech zaměstnanců. Velmi sporná je v některých i kvalita uchazečů o pracovní pozice. Dalším problémem je fakt, že každá okresní nemocnice je od té krajské vzdálená v dojezdové vzdálenosti okolo padesáti kilometrů. Krajská nemocnice nabízí sestrám o několik tisíc vyšší platy a náborové příspěvky, která oblastní nemocnice nabízet v takové míře nemohou. Motivace může být nejen finanční. I přes nárůst platů sester v minulých letech si sestry finanční ocenění za svou práci velmi zaslouží, ale nemyslím si, že je to dnes už jen o penězích. Ovlivnit se to dá hodně věcí i přístupem.

Říkala jste, že máte možnost věci změnit. Co je podle vás minusem jindřichohradecké nemocnice, na níž by se dalo pracovat?
Pracujeme s výsledky naší práce, se závěry auditů, se získanými informacemi, takže víme, kde máme silné stránky a kde máme slabé stránky. Ty se snažíme změnit a zlepšit. Pochopitelně někdy narazíme na nepochopení a nevstřícnost věci měnit a zavádět nové postupy, ale nebývá to příliš často. Jde o neustále zlepšování ošetřovatelské péče, zavádění novinek, které usnadňují práci, smysluplné využití personálu a jiné. Spolupracujeme navzájem i s jinými Jihočeskými nemocnicemi a navzájem se inspirujeme a vycházíme si vstříc.

Koronavirus se nevyhnul ani zdejší nemocnici. Jak tuto zkušenost vnímáte s odstupem času vy z vaší pozice?
Problematika COVID byla zatěžující zkouškou pro všechny zaměstnance. Mám na mysli z hlediska profesionality, přístupu k vypjaté situaci, morální stránky věci a etiky. Odhadem osmdesát procent zaměstnanců bylo naprosto fantastických a velmi překvapili svým přístupem. Zbytek se nechoval řekněme příliš kolegiálně a profesionálně. Ale tyto zátěžové zkoušky a situace přesně odhalují silná a slabá místa o kterých jsme již hovořili. Vyhodnotila jsem z toho určité závěry, ale nakonec musíte situaci mnohdy přijmout tak jaká je.

Překvapilo vás na té vaší pozici něco?
Musím říct, že asi ne. Snažila jsem se nemít přehnaná očekávání. Na bývalém pracovišti jsem vykonávala pozici vrchní sestry a i to mi dalo přibližně představu o tom, co tato práce obnáší. Byla jsem mile překvapená přístupem zaměstnavatele i zaměstnanců ke mně, že mi dali čas se zorientovat a byli vstřícní.

Chybí vám něco z původní práce?
Nemohu říci, že nechybí, protože mne velmi bavila a pracovala jsem ve výborném kolektivu. Práce na ARO sebou nese určitá specifika, ale je to výborná příprava na zvládání zátěžových situací s chladnou hlavou.

A uniforma?
Uniforma má jistě svoje výhody. Ale výrazně mi nechybí, nehledě na to, že si ji mám k dispozici a mohu si ji v rámci práce kdykoli obléci.

Dala jste si při nástupu do své současné práce nějaký cíl?
Samozřejmě. Bez cílů a vizí by to asi nešlo. Jedním z cílů je, že si přeji, aby se zaměstnanci v práci cítili bezpečně, aby věděli, že mohou kdykoli přijít a nebát se říci něco nepříjemného a kritického, aby přišli, pokud jim je něco nejasné a chtějí znát odpovědi. Velmi si vážím lidí, kteří přijdou a zeptají se na rovinu. Tito lidé často nepřijdou s dobrou náladou, přijdou konfrontačně naladěni, ale snažím se domluvit a najít řešení. I když ne vždy je to možné. Pravdivá informovanost je základem, i když vím, že se vždy najdou zaměstnanci šířící nepodložené dezinformace a tím kazit náladu všem okolo. Dalším cílem je to, aby jejich vybavení a pomůcky byly moderní, aby je bavilo pracovat s novými věcmi, aby jim to ulehčovalo jejich práci. Mým cílem je proto být transparentní v předávání informací, které ovlivňují jejich práci. Chtěla bych, aby ve mně měli zaměstnanci důvěru. Na druhou stranu ale chci, aby věděli, že jsou také nějaká pevná pravidla, mantinely, ta demokracie s pevnými pravidly, o niž jsem mluvila. I za cenu, že udělám rozhodnutí, za které mě nebudou mít rádi. To je ta daň.