Sochy akademické sochařky Alexandry Koláčkové pořídilo za 2 960 870 korun do odpočinkové zóny, které má do budoucna na místě vzniknout. V současné době se podle Ivy Sedlákové, vedoucí odboru kultury, připravuje projekt. „Nemohli jsme čekat, pak bychom se k autorce už nedostali,“ říká.

Do povědomí Budějčáků se Alexandra Koláčková dostala výstavou Umění ve městě s keramickou rybou Big Toy Fish. Jiný rok veřejný prostor zdobilo Zvíře nebo Židle.

Pro novou sochu zvažovala Alexandra Koláčková například vodní motiv, nakonec vyhráli ale sportovci. „Prohlížela jsem si tu plochu, je to sportovní areál a zároveň místo pro relaxaci,“ vysvětluje nápad. „Nejsou to sportovci v akci, ale pojala jsem je ženským způsobem. Mně sport přináší radost a potom relax. Oni jsou uvolnění před výkonem nebo po něm,“ představuje své sochy autorka. Dvě by podle ní znamenaly dialog, tři jsou akorát.

Dílo Alexandry Koláčkové prodlužuje „zabydlenou část“ Sokolského ostrova za řeku. „Je to krásné místo, na rovině a je vidět z mostu,“ pochvaluje si sochařka.

Lidé na jejích bytelných téměř nezničitelných sochách mohou sedět, ležet, opírat se o ně, děti po nich mohou lézt. Tvorba obřích soch je fyzicky náročná, proto má Alexandra Koláčková dva spolupracovníky.

ROZŘEZAT A VYPÁLIT

Hliněné sochy na polystyrenovém kopytě se musí rozřezat, dát do pece, naglazovat, vypálit a poslepovat zednickým způsobem. „Je to glazovaná keramika z pálené šamotové hlíny, pod tím je železobetonový sendvič s železnými dráty a tvrzený polystyren, hlavy a detaily jsou bronzové,“ představuje své Odpočívající sportovce. Na zakázce pro město, které podle Ivy Sedlákové už léta sochy nepořídilo, pracovala Alexandra Koláčková bez dovolené od začátku roku. „Chodím je kontrolovat a dívám se, jestli se s nimi něco děje,“ říká autorka ke svým dalším sochám, které mají životnost více než dvacet let. S těmito to bude stejné.

Slavnostní odhalení sportovce čeká 5. listopadu. Už teď se lidem líbí. „Je to vtipné a hodí se to ke sportovnímu prostředí,“ chválí kolem-jdoucí Kamila a Jan Podlahovi. „Zvyklí na to nejsme, ale vypadá to dobře,“ myslí si Eva a Jiří Průchovi.