Na začátku byla „přesdržka“, kterou jsem dostal od čtenářů Jihočeské pravdy (JP) kvůli neadekvátní fotografii ke zprávě o jeho volbě. Z toho jsem se vypovídal v Notýsku 13. listopadu, tak tedy dál.

12. srpna 1992 jsem šel „kvůli Havlovi“ s kůží znovu na trh poznámkou „Bratříčku, jsi to ty?“ o mém rozčarování z Karla Kryla z článku v JP z téhož dne, z Kryla jiného, než který nám zpívával o velkých věcech teď si „fouká na bolístku“, že mu nevzali scénář, že v hospodě po něm chtějí za čtvrtku kuřete 150 korun, že se v gruntu nezměnilo téměř nic… Mluví o zrazeném listopadu, kritizuje Havla (Neviditelný pes ho cituje: „…král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem“), a já onen sloupek uzavíral: Teď v jeho slovech nacházím otázky nikomu a vedoucí spíš nikam mám nad nimi pocit, jako by Karel skrze ně někam odcházel…

Téhož roku mi Václav Havel poskytl v Budějovicích rozhovor. Měl titulek Co nás rozděluje a abdikovaný prezident mluvil mimo jiné o kritikách za amnestii, kterou udělil, a za jeho postoj k sudetským Němcům. Hájil se, že „jeho“ vězňů bylo propuštěno všeho všudy dvanáct tisíc šest set a většina z nich by šla ten rok stejně domů. K Němcům že si na nějaké omluvy nevzpomíná, že pouze reflektoval poválečný odsun jako nesprávný čin našich předků, a za tím názorem že si stojí. „Mně se zdá, že bylo především v našem zájmu říci si pravdu o vlastní historii, o podstatě odsunu a jeho naprosto nelidském průběhu,“ pravil. Rozhovor vyšel poprvé 27. listopadu 1992.

Dva dny předtím začal Krajský soud v Č. Budějovicích projednávat žalobu Václava Havla na MUDr. Jaroslava N. z Pelhřimova, tehdy poslance SPR-RSČ, o ochranu osobnosti proti tvrzením odpůrce v Českém deníku, že se opakovaně léčil v protialkoholní léčebně. Když žalobce k prvnímu jednání přicházel, vyběhly snad všechny soudní písařky na chodby a panu prezidentovi aplaudovaly. „Námitku podjatosti zdejšího soudu ale advokát protistrany přesto nevznesl,“ napsal jsem.

Doktor N. při jednání vysvětloval, že šlo o jeho osobní názor v debatním kroužku, a ještě zkreslený. Informaci prý opíral o sdělení svého pacienta, kapitána StB, prý pověřeného sledováním disidenta Havla během jeho ambulantní léčby, a z článku Nedělního Hlasatele, krajanského listu z USA. Soud v lednu 1993 rozhodl, že žalovaný je povinen odvolat své výroky jako nepravdivé, a omluvit se za ně.

TY MILOSTI…

V roce 2011 po úmrtí Václava Havla jsem se vyznal z toho, že jsem se na něho taky skoro „zlobil“: to když v roce 2002 udělil milost jihočeskému podnikateli Jiřímu Č., který zpronevěřil pšenici za desítky milionů a dopustil se i dotačních podvodů. Prezidentská kancelář tehdy milost zdůvodnila také peticí občanů. Já zase viděl ty sedřené stařenky, kterým na konkurzu popíral jejich nároky… „Ale takové omyly už k této feudální pravomoci i osvícených státníků patří,“ dodával jsem. Rok nato stál Č. znovu před soudem za poškozování věřitele a krácení daní.

Nejvíc milostí, 407, Václav Havel udělil v roce 1994, kdy také zastavil stíhání vydavatele Necenzurovaných novin Petra Cibulky pro trestný čin hanobení prezidenta republiky ten v prosinci 1993 na svého někdejšího kolegu z disentu Havla zařval u soudu v Praze, že je prase kvůli tomu, že nechtěl, aby byly vydány seznamy spolupracovníků StB. V říjnu 1993 zastavil stíhání chartisty Lumíra Šimečka, který po něm házel na mítinku shnilá jablka. Napřed jsem si myslel, že to nemůže udělat už proto, aby tím nedával puvoár k házení jablek po jiných, a když to udělal, snažil jsem se si to nějak vyložit. „Byl to projev slabosti, či velikosti? Akcentoval tím odpuštěním malost toho činu? Snaže se pochopit, nakonec se ptám: Mohl to neudělat?!“ končil jsem.

Ale abych už ukončil to jalové mudrování o milostech. V roce 1993 byla v Budějovicích obžalována matka čtyř dětí probodla při potyčce u dřezu manžela tyrana, který měl v krvi 2,81 promile. Po šesti letech projednávání dostala od Vrchního soudu v Praze za úmyslné ublížení na zdraví pět a půl roku a prezident Havel jí dal milost. Předseda budějovického senátu mi tehdy řekl, že to je případ, který prokazuje oprávněnost tohoto výjimečného institutu. Zatímco soudy jsou vázány zákonem, prezident může věc posoudit ve zcela volné úvaze.

Ten muž justice nemohl doříci „…a tedy spravedlivěji“, ale myslím, že jsme si v tom porozuměli.