Horký letní den skončil pořádnou bouřkou. Takovou, že popadané stromy zatarasily řadu silnic a přívaly vody udělaly z desítek sklepů a domácností brouzdaliště.

Únava neúnava vyrážím ještě před půlnocí do terénu, abych čtenářům zprostředkovala tu spoušť. „Nejhůř jsou na tom v Hrdějovicích," hlásí hasiči. A mají pravdu. Tma jak v pytli, jednotka místních dobrovolníků čerpá vodu ze stavení, zoufalí obyvatelé zachraňují, co se dá.

Cvak, cvak, pořizuji pár fotek. Hodily by se mi i nějaké z druhé strany, jenže v cestě se mi rozprostírá obrovská louže přes půl návsi a já si rozhodně nechci nabrat do bot.

A vtom vidím místo, které vypadá na mělčinu, stačí jeden dlouhý krok. Žbluňk! Ve vteřině jsem po krk v jakési díře plné studené a nepředstavitelně špinavé vody. Tak tak, že jsem si nelokla, tak tak, že jsem stihla vystřelit ruku s foťákem nad hlavu a zachránit alespoň ten.

Normální člověk by to vzdal a spěchal do horké vany a do postele. Novinář ne. Jen co jsem vyplavala z mokré pasti, spěchám na zatopený dvorek pořídit reportáž. Díky milosrdné tmě snad není vidět, jak mi kape ze šosů. Kvůli tmě nevidím, že mi umírá promočený diktafon i mobil. A že jsem během nedobrovolné koupele vytrousila v nejhlubším místě návesního jezera klíče. Jsem v loji.

Nemíním se vzdát. Znovu a znovu se brodím tou zpropadenou velelouží a hledám. Nakonec se znovu i potápím až na dno oné zrádné tůně, ze které se druhý den po opadnutí vody vyklubal obyčejný příkop. Marně. Zachraňuje mě až kolega z branže, který se nezdráhá odvézt svým autem zoufalého vodníka domů, a nakonec i výměna zámků.