K osobě Josefa Prokeše, rodáka z Kaliště u Českých Budějovic, ředitele legiostavby a prvního předsedy Revolučního národního výboru ve Veselí nad Lužnicí, se aktuálně váží dvě výročí. Připomínáme si 100. výročí vypuknutí první světové války, jíž se účastnil. Navíc tento týden v pondělí uplynulo 70 let od chvíle, kdy Němci gilotinou Josefa Prokeše popravili.

Josef Prokeš se narodil 11. března 1894 jako syn kočího. Z Kaliště se rodina přestěhovala do Dobré Vody. S bratrem Františkem, mladším o rok, narukoval do války s rakouskou armádou. Sourozenci měli ale jiné představy – chtěli  bojovat po boku legionářů za svobodné Československo proti Rakousko – Uhersku.

„Otec se strýčkem nejprve bojovali na haličské frontě proti Rusům. Pak k nim přeběhli a zpočátku dělali rozvědčíky. Začal tam postupně vznikat sbor našich dobrovolníků, který samostatně bojoval proti Rakousko – Uhersku pod vedením Ruska," vysvětluje tehdejší okolnosti syn Josefa Prokeše, Zdeněk (88). „S ruskou armádou takto naši lidé měli významné zastoupení v bitvě u Zborova v roce 1917," doplnil.

Po bitvě začala zemí zmítat revoluce, ruští vojáci otevřeli frontu a utíkali. Z československých legií byl již sbor 
a muži museli bojovat o holý život. „Poslední bitva, ve které bojoval i můj otec, byla 
u Bachmače v roce 1918, ale tady už fronta proti Rakousku – Uhersku prakticky neexistovala, protože v Rusku zuřila občanská válka. Naši tam bojovali už jako legie pod vlastním vedením," dává dohromady souvislosti Zdeněk Prokeš.

Tomáš Garrigue Masaryk tehdy vyjednal, aby se českoslovenští legionáři přepravili do Vladivostoku a odtud na západní frontu, kde by bojovali proti Němcům. Cesta po Transsibiřské magistrále od Kurska byla dlouhá více než deset tisíc kilometrů.

„Byla smlouva s bolševikem, že jim odjezd přes Sibiř povolí. Přesunovali se v šedesáti vlacích, ale bolševici je přepadávali. Od března 1918 do září 1920 žili ve vagónech. Západní mocnosti je chtěly využít v bojích proti bolševikům, ale naši chlapi chtěli domů. Tahle cesta trvala dva roky," popisuje Zdeněk Prokeš.

Ve Vladivostoku čekaly na československé legionáře francouzské lodě, které je odvezly do italského Terstu. Odtud se vlakem Josef Prokeš dostal do již dva roky svobodného Československa.

„Celou válku přežil bez zranění, ale jeho bratr František padl jako nadporučík ruských legií. In memoriam byl povýšen na kapitána," přiblížil Zdeněk Prokeš.

Po návratu z války Josef Prokeš začal pracovat jako ředitel v českobudějovickém kině Grant. Roku 1925 se oženil a o rok později přichází na svět, už ve Veselí nad Lužnicí, jediný syn Zdeněk. V této době vznikla ve Veselí cementářská legiostavba, kam nastoupil na post ředitele.
Zdeněk Prokeš vystudoval českobudějovickou stavební průmyslovku. „Ve třeťáku jsme byli nasazeni na půl roku  do reichu. Přijel jsem 30. ledna 1944 a hned mezi dveřmi slyším: Děda umřel, když jsi byl pryč, babička má pozítří pohřeb. A v březnu zavřeli tatínka. Pamatuji, jako kdyby to bylo včera," vzpomíná s tím, že otce ještě jednou viděl. Naposledy.

„Byla to náhoda. Šel jsem ze školy Lannovkou na nádraží. Najednou vidím, že jde otec 
a z každé strany dva chlapi. Vedli ho z věznice k výslechu na gestapo. Vždy jsme na sebe koukli, ale nemohli jsme dát najevo, že k sobě patříme," popsal poslední setkání s tatínkem.

Poté Josefa Prokeše odvezli na pražský Pankrác. „Ve Veselí byl první revoluční národní výbor, který se založil. Přímo na rozkaz K. H. Franka byli jeho členové určení pro stanný soud, včetně mého otce," vysvětlil  Zdeněk Prokeš, proč byl jeho otec odsouzený k smrti.

„Vydali jsme se s maminkou do Prahy k tetě, kam přijela i moje sestřenice provdaná za Rakušáka. Domluvili jsme se, že půjde na Pankrác, jestli jí dovolí si 
s tátou ještě před popravou promluvit. Dne 26. května byla na Pankráci, v době, kdy byl souzený a popravený. Řekli jí, ať přijde druhý den, že jí vyhoví. To už byl ale tatínek mrtvý. Bylo mu padesát."

V tu chvíli to rodina netušila, to ještě věřila, že získala  šanci se s Josefem rozloučit. Leč přišlo zklamání: „Sedíme, a najednou v rozhlase mezi jmény popravených slyšíme i jméno táty."

Němci ho popravili gilotinou, tělo spálili a rodině poslali pouze účet za rakev. Popela se nedočkala. Dostal se 
k nim ale dopis, ve kterém se Josef Prokeš se všemi loučí.

Zdeněk Prokeš po válce dohledal veškeré dokumenty, včetně záznamů s přesným časem popravy. Dva roky po smrti otce, když přišel na vojnu, mu připravil v Dobré Vodě vzpomínkový akt za účasti dalších legionářů.

Rozloučení před smrtíMilá drahá ženo 
a milovaný synu!
Dnes odpoledne ve 4 hodiny odcházím na věčnost podle rozhodnutí soudu, který mě uznal vinným. Loučím se s Vámi před smrtí a vzpomínám na Vás. Jak osud těžce a krutě dopadl na mne a Vám, milí, drazí, udělal takovou bolest.

Prosím za prominutí. Milovaná ženo, prosím Tebe, postarej se o syna, aby 
z něho vyrostl čestný, spravedlivý a věrný muž, aby byl ve prospěch lidské společnosti a platným občanem nastávající nové Evropy. Tobě děkuji za vše, co jsi pro mne jako žena vykonala, a odcházím s vědomím, že podle přání vše zařídíš, neb věřím v Tvé dobré srdce a ve Tvoji čestnost. Prosím Tě ještě, pozdravuj ode mne všechny rodné a také dědu, babičku a Tvé sestry. Švagrovi vyřiď, že ho nechám prosit, aby dohlédl 
na mého syna a byl jeho druhým otcem. Věřím, 
že žádost neodepře, a proto vzdávám jemu a jeho manželce nejsrdečnější díky.

Milý synu! K Tobě ještě poslední řádky. Tvůj otec odchází, dnes ještě nechápeš dosah celé události, ale uvažuj a přemýšlej a vyvaruj se zlých lidí. Matce buď oporou a pomocí, neb bude nyní na Tebe spoléhat, dělej rodině čest a buď přičinlivý a učenlivý. Snaž se, aby z Tebe vyrostl čestný člověk.

Líbá Vás v duchu a loučí se s Vámi, moje ženo milovaná a můj synu drahý – dědo, babičko, švagrová 
a švagře a bratře
Váš Josef a táta