Do ruky se mi dostala kniha Jak (ne)přesadit starý strom. Jsem za ni vděčná. Pomohla mi alespoň zčásti porozumět tomu, co prožívají ti s razítkem demence. Najdete v ní řadu konkrétních situací a objasnění, proč právě k tomu dochází. Je přehledná a srozumitelná. S autorkou Hanou Vojtovou, v civilu ředitelkou domova seniorů, listujeme stránkami, které jsou napsány pro profesionály stejně jako pro nás laiky, pro děti rodičů, kteří se stávají dětmi.

Již Vaše první otázky a úvahy začaly tím, proč demenci vnímáme jako hrůzu a strašáka. Bojíme se zeptat, možná se i stydíme za to, co se to naší mamince stalo, často se i zlobíme a sami sebe se ptáme, proč nám to dělá, proč se takto chová? Za nemoc, kterou demence je, ale nikdo nemůže a jejich změněné chování není schválnost. A tak začněme třeba tím, že si uvědomíme, že jako každý nemocný člověk nejvíce potřebují naši blízkost, oporu a lásku a my, jako náhlí pečující zase informace. Protože pochopení toho, co se to vlastně v té nemocné mysli stalo, pomůže zmírnit náš strach a změnit pohled na nemoc samotnou a tím také náš přístup. Navíc skutečnost, že o tom budeme mluvit, postupně pomůže situaci přijmout a hlavně se z toho všeho nezbláznit.

Tak proto vznikla knížka Jak (ne)přesadit strom?
Ano. Abych ukázala lidem cestu, jak se k lidem s demencí přiblížit, abychom jim porozuměli, protože oni nežijí v jiném světě, oni chtějí žít s námi.

Před vaším jménem je titul inženýr, zdá se spíše v souvislosti s tématem knihy trochu od věci. Jak a kde jste sbírala materiál k napsání obsáhlé a velmi erudované publikace?
Začalo to před více než deseti lety. Tehdy jsem přišla na pozici ředitelky domova pro seniory z jiného oboru. Jsem ekonom a do té doby jsem pracovala víceméně s čísly. Dnes vnímám, že můj příchod bez zkušenosti byl vlastně výhodou. Dívala jsem se kolem nezaujatě a jako návštěvník, kterému se nelíbilo jak prostředí, tak také to, jak se o nemocné demencí pečovalo. Vyrazila jsem na zkušenou do světa a myslím, že ne náhodou jsem se ocitla v rakouském domově, kde se aktivizace seniorů zaměřovala na podporu smyslů a cílenou stimulaci mozku. Náhle jsem v těchto aktivizačních jednotkách viděla demencí „nemocné“ seniory jinak, protože vypadali „zdravě“, přiléhavě reagovali, byli komunikativní, usměvaví. A tak jsem si nově získané zkušenosti se smyslovou aktivizací přivezla zpět a k tomu začala studovat snad všechnu dostupnou zahraniční literaturu týkající se oblasti výzkumu mozku, abych měla ty nejnovějšími poznatky. Ty jsem si pak spojovala s denní praxí a začala vstupovat do péče a řešit dříve „neřešitelné“ situace, jako náhlé odchody a volání seniorky: „Chci jít domů…“ nebo jiné naléhavé volání seniora: „Co teď se mnou bude?“.

Nejlépe poznáte člověka, když se mu díváte do očí, nebo vezmete jeho ruku do té své a cítíte, jak se mu strachem potí nebo třese. Časem to nebyly jen hodinové aktivizační jednotky, ale díky všem prožitkům jsem vytvořila a zavedla nový přístup péče a postupně složila v ucelený koncept péče a aktivizace pod názvem Koncept smyslové aktivizace.

Chápu to tak, že když zapojíme smysly, čím víc tím lépe, mají lidé s demencí naději na lepší život? Jak aplikace konceptu vypadá v praxi?
Začněme třeba tím, že demencí nemocnému seniorovi vytvoříme domov. A je jedno, zda takový nový domov tvoří dcera u sebe doma pro svého otce, kterého chce k sobě přestěhovat, nebo se senior stěhuje do domova seniorů. Domov se stane domovem jen tehdy, pokud je naplněný věcmi, které znám, a také vztahy potřebnými proto, abych se v takovém prostředí cítila doma. Není to banalita, nad kterou mávnete rukou s konstatováním, že takové věci nejsou potřeba a stačí, že je pro seniora hlavní, že má kde „být“ a „někdo“ se o něj postará. Vžijme se proto do pocitů seniora, jehož nemocný mozek pracuje v režimu paměťových stop (což jsou informace, které během života ve vztahu k různým souvislostem získal a novou situaci k nim automaticky přiřadí) a kdy mu stroze vybavený pokoj dává tušit, že to rozhodně není domov. Tudíž se jedná v jeho mysli o krátkodobý pobyt, který bude potřeba nějak přežít. Také může mít pocit, že je již na obtíž, když si nikdo nedal ani tu nejmenší práci, aby přinesl jeho věci.

Samotný příchod, první den stěhování, přirovnávám k přípravám spojeným s návštěvou, která již ve dveřích pozná, zda je vítaným hostem a zda jste se na ni těšili. Pokoj vybavený seniorovi známými a osobními věcmi v něm přirozeně vyvolá pocit známosti a vědomí, že tady jsem doma. Naplnit domov vztahy mají za úkol nejen profesionální pečující, ale hlavně jeho nejbližší, kteří se odchodem seniora do domova nevzdávají péče, ale měli by vědět, že budou pečovat dál.

Má to znamenat, že si nejprve musíme uvědomit, čím je pro seniora domov, jak ho vnímá smysly, abychom mohli „strom přesadit“?

Svůj domov skutečně poznáváme smysly. Někdo má rád vůni kávy, jiný se ráno těší na bylinkový čaj. Sluchem rozeznáme zvuky a zvuk klíče ve vchodových dveřích je znamením, že přichází domů manžel, otevřeným oknem ze zahrady doléhá zpěv ptáků. Pohled na známé předměty, pohodlné křeslo, měkká deka, kocour, který mi hřeje nohy, to vše je domov. A teď si představte, jak se v novém domově pro seniora všechno změní. Možná mi ten nový domov nevoní, již mi nevaří bylinkový čaj a k snídani dostanu bílou kávu, protože na tu jsou tady k snídani zvyklí ostatní. Nové zvuky cizích lidí, které doléhají z chodby, a senior s demencí je nepoznává, nejsou v jeho paměťových stopách. Začne mít strach a možná na vás volá, že chce jít domů . . .

Ráda bych, aby se čtenář začal na demenci dívat jinak, aby si uvědomil souvislosti, třeba proč se senior s demencí chová zdánlivě jinak a jak ho cíleně podpořit. Návodně předkládám nenásilnou komunikaci, která pečujícímu pomůže odhalit pocity nemocného a tím najít i jeho potřeby. Vedu čtenáře k uvědomění, jak mohou stále stimulovat seniorovu paměť a vést ho tak k dlouhodobému zachování jeho zdrojů. Změněný pohled pečujícímu pomůže vidět demencí nemocného člověka ve světle možností, nebude mít snahu přepečovávat, protože to vede jenom k větší závislosti, ale povede hok vlastní aktivitě a zapojení se do života. Díky tomu seniorovi vyplníte a naplníte život, získá pocit užitečnosti a smysluplnosti života.

Rady na závěr
Stravování
Dozajista nejrychlejší a nejjednodušší je „nakrmit“ nemohoucího člověka v posteli, tím ho ale moc neaktivizujeme…

Ale pro pečovatele je to rychlé řešení. Člověk může mít demenci, ale pokud má zdravé ruce, tak může jíst sám. Jsou to zdroje, které můžeme v péči využít a stimulovat ho k činnosti. Jakákoliv samostatná činnost probouzí mozek a to je důležité pro udržení dovedností, které člověk ještě má. Snažte se při jídle jenom asistovat a maximální aktivitu přenechat na seniorovi.

„Ham“ – je senior dítě?
Je to o pohledu, jak se na seniora dívám, tak se k němu chovám. Senior je člověk, který vychoval děti, pracoval a díky jeho práci se máme my dnes o něco lépe, než se měl on. Pozvěte ho k prostřenému stolu a dejte mu do ruky příbor nebo lžíci, aby se jedl sám, ale spolu s vámi.

Jak mu situaci zpřehlednit?
Talíř s výrazným okrajem mu pomůže zacílit pozornost, bílý ubrus nebude odvádět jeho zrak a pozornost, při jídle žádné rádio ani televize, protože demencí nemocný senior nedokáže zpracovat dvě věci najednou. Chcete-li, aby se opravdu najedl, tak se na jídlo musí soustředit a prožít, a vědět, že jedl.

Může se i člověk s demencí učit novým věcem?
Ano, díky neuroplasticitě mozku to je možné, ale jen za předpokladu, že mozek trvale stimulujeme a podněcujeme smysly. Tedy, co nejméně dělat za něho, ale nechte aktivitu na seniorovi – oblékání, stravování, pomoc při vaření, společné nakupování, podpořte ho ve čtení, třeba čtením receptu při vaření.

Nechat běžet celý den televizi? Co je a co není podnětné?
Demencí nemocný člověk nedokáže rozeznat realitu od té zprostředkované v televizi. Události na obrazovce mu budou připadat reálné a on jejich součástí. Střelba ho vyděsí, stejně jako by vyděsila ta reálná nás, tedy to není vhodný program pro sledování. Naopak pokud rád cestoval, je televizní cestování příjemným prožitkem.