Byla to nejoblíbenější plovárna ve městě. Ale dne 31. března 1929 sokolská plovárna v Malém mlýnu vyhořela. Oheň byl založen úmyslně. Hasiči měli ztíženou práci, protože na ostrůvek byl přístup jen po úzké lávce nad vorovou propustí od Předního mlýna. V roce 1930 ostrůvek zmizel, poněvadž Vltava byla odkloněna k novým Jiráskovým bubnům a za klášterem vzniklo jen slepé rameno Malše.
Ke koupalištím mimo řeky lze zařadit v období 1. republiky také brouzdaliště pro děti zvané Budějcké Benátky u Malého jezu.
Plovárny, kde bývaly šatny a bufet u Bagru a Nemaničáku, vznikly až za socialismu. Neúřední koupaliště byla u Hodějováku, u Lusnýho (Dubičák) a v pískovnách po vytěžení cihlářské hlíny. Známé byly žluté pískové stěny v Novém Vrátě na Okružní. Něco jako Rujána. O ty stěny bojovaly břehule z čeledi vlaštovek (měly vybudovaná hluboko ve stěnách hnízda). Ale prohrály.
Bagr je dnes legendou. Radnice před rokem 1990 nebyla schopna Bagr vyřešit. Aby to zamaskovala, nechala zbořit šatny a kiosky. Náplavky se rozpadly samy. Částečně s tím souvisí zrušení budějckého fenoménu Zlaté stoky od Stecherova mlýna přes Čtyrák k rybníku Černýš.
Kdo měl čas, chodil se koupat k Mrhalu, kde byla vždy čistá voda. Muselo se však z Rudolfova pěšky lesem, kde naštěstí byly svěží studánky.
Koupalo se i v Šindláku a různě v rybníkách v okolí, kdy rybáři rybník tak intenzivně nehnojili. S tím byly problémy, poněvadž rybáři chtěli hnojit, aby jim rostli kapři, ale obce nechtěly, to aby se mládež mohla koupat. Nakonec územní orgány stanovily tzv. rekreační rybníky, kde se hnojit nesmí (Nemaničák, Štilec, Mrhal), a rybníky, kde je režim hnojení omezený (Bezdrev, Dehtář).
JAN SCHINKO
