To když udělá kotoul letmo nebo když ho soupeř zvedne nad zem. Pokud netrénuje nebo nezápasí, opravuje auta, aby si, jak říká, přivydělal na cesty po mezinárodních závodech.
Milana Marouška zastihl Deník v kimonu. Intenzivně se připravoval na veteránské mistrovství České republiky, ze kterého si o pár dní později přivezl zlatou medaili.
Proč pořád děláte tak náročný sport, jako je judo?
Přemety už jsem opustil, ale pořád mě to drží. Jezdím po závodech a občas i něco vyhraji. Řekl jsem si, že dokud to jde, budu na závody judistických veteránů jezdit. Ve své kategorii se potkávám i s mistry světa. Když se mezi nimi udržím, proč to nezkoušet. Když člověk závodí, tak zapomene na všechno, co by ho mohlo bolet.
Trénujete také s takovým nasazením?
Trénovat musím. Ale při tréninku si musíme zároveň dávat pozor, abychom se nezranili. Úrazů z juda mám za celý život hodně. Měl jsem roztrhané rameno a s kolenem jsem se dostal až do invalidního důchodu. A zase jsem se vrátil. Rok a půl jsem s kolenem marodil, na čas mi ho sešroubovali. Rozcvičování bolelo, ale šlo to. To mi bylo 58 let.
Pochlubte se nějakými úspěchy z poslední doby.
Letos jsem toho tolik neprojel, ale mám bronzovou medaili z Maďarska z veteránského mistrovství republiky s mezinárodní účastí. Třetí jsem byl i na mistrovství Evropy a na mistrovství světa. Další třetí místo jsem obsadil ve světové soutěži. A tahle zlatá, ta je z Rakouska.
Jak jste s judem začínal?
Táta byl velký milovník fotbalu, ale já zbožňoval nejdřív hokej. Škola mě nebavila a neučil jsem se. Když ale táta řekl, že mi zakáže hokej, byl jsem schopný i ve škole zabrat. A judo? Od malička jsem se s někým pral, ve škole, na ulici. Když jsem začal s judem, stačilo mi to v tělocvičně a moje ostatní rvačky přestaly.
Co na judu tak milujete?
Jeho součástí je i kázeň. Žádné filmování, žádné výmluvy. Judisté jsou tvrdí chlapi, kteří musí něco vydržet. Je to vidět i při trénincích, ta hodina a půl se odmaká, žádné vykecávání.
A jaké máte plány?
Chtěl bych být jednou první ve své kategorii na mistrovství světa. Šance prý je. Pomalu se dostávám do kondice. Ráno chodím se synem do posilovny a čtyřikrát v týdnu trénujeme v tělocvičně. Judo dělám třikrát a v neděli mám dynamické posilování. Zamlada jsem dokázal klikovat pět minut v kuse, teď jsem rád, že jich zvládám třicet až čtyřicet.