Jan Mareš v knihovně.Jan Mareš v knihovně.Zdroj: Radek GálisZa svůj celoživotní přínos literatuře získal v pondělí na českobudějovické radnici z rukou primátorky Dagmar Parmové Škodové Cenu města za rok 2022. Dosud externě působí v regionálním oddělení Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích a spolu s ředitelem Ivem Karešem vedou a stále rozšiřují portál Kohoutí kříž - rozsáhlý zdroj informací o německy psané šumavské literatuře. Šek na 50 tisíc korun, který je součástí ceny, věnoval laureát Nadaci pro podporu vzdělávání a vědy.

Jak jste se v obřadní síni při slavnostní chvíli cítil a co vás napadalo?

Nebyla to žádná legrace, protože na podobné události nejsem stavěný. V poděkování jsem zmínil, že spíše já jsem dlužníkem města. V téhle obřadní místnosti radnice jsem se na sv. Václava v roce 1963 ženil a za tři dny šel na dva roky na vojnu. Po návratu jsem o kus dál u Hansenů (v sídle bývalého knihkupce a nakladatele na náměstí bylo sídlo nakladatelství Růže - pozn. aut.) spoluvytvořil centrum kontrarevoluce. Vedle domu U Bílého anděla, kde měl kdysi knihkupectví i Karl Kratochwill, jsem pracoval v antikvariátu, pak šel do skladu a do prodejny technických norem. Připomněl jsem i Topografii města Českých Budějovic od Jaroslava Kubáka, mého učitele, která za normalizace vyšla cyklostylem v nákladu 500 výtisků. Myslím si, že by důstojněji měla vyjít znova, ale v mých takřka 83 letech je rouháním dělat si plány.

Velká vodní loupež.
Štamgasti budou zachraňovat Budvar. Pak začne rekonstrukce Malého pivovaru

Na radnici města, vzniklém jako protirožmberská hráz, jsem připomněl, že jméno Růže, asi díky Sigmundu Freudovi z Příbora, mi podvědomě přispělo z onoho tolikrát slyšeného matčina jména Růža až k vinětě nakladatelské. A nyní i univerzitní, za což asi může historik Robert Sak.

S Robertem Sakem, spisovatelem Věroslavem Mertlem i výtvarníkem Jiřím Müllerem jste pracovali koncem 60. let v nakladatelství Růže. Jací byli vaši starší kolegové?

Vztah Roberta Saka a Věrka Mertla nepotřebuji více rozvádět. Tvrdím, že se oba našli a měli si co říct. Myslím si také, že v Sakových knihách je o Růži obsažené všechno. Byl jsem tehdy v Růži mladík, elév, kterému bylo v roce 1968 jenom 28 let. Jenže i tak jsem byl později považovaný za spolupracovníka kontrarevolucionářů nebo dokonce za samotného kontrarevolucionáře. Vždycky jsem ale, tenkrát i v dalších letech, tuhle nálepku považoval vlastně za štěstí. Byl jsem rád, že nevyšly ani žádné pokusy, aby mě v 70. roce znovu někam zařadili do režimních struktur, nebo abych se sám někam dobrovolně přihlásil.

V Růži jste tehdy až do začátku tzv. normalizace vydali i čtyři čísla časopisu Arch, páté už vyjít nemohlo. Jaký byl?

Vždycky mě nejdřív upoutá obálka, kterou vytvořil výtvarník Jirka Müller. Myslím si, že je geniálně barevně sladěná, až to není možné. Kombinace modré a béžové je úžasná, od té doby jsem nic podobného neviděl. A samozřejmě skvělý byl obsah časopisu. U zrodu časopisu Arch jsme byli úplně od začátku. V něm začala i práce, kterou nyní dělám v Kohoutím kříži. Obsahoval už glosy a medailony autorů, ve čtvrtém čísle byl sloupek o šumavském písemnictví, kde jsem psal, že není jen Adalbert Stifter, ale i spousta dalších německých literárních pramenů na šumavské téma. K šumavskému tématu jsem se potom dostal až v závěru profesní kariéry, když jsem začal pracovat v Jihočeské vědecké knihovně.

Vy jste se z Růže dostal přes antikvariát a prodejnu technických norem do knihovny.

Vydržel jsem v antikvariátě necelé čtyři roky, protože pak mě udali za výlohu, kde jsme vystavili nepřípustné tituly - ty, které jsem měl za úkol stahovat z nabídky. Odešel jsem tedy do skladu rovnat knihy. Potom jsem se dostal do prodejny technických norem na pozici vedoucího, kde už jsem ale neměl s literaturou nic společného. Naštěstí rok 1988 přinesl novou profesní možnost, protože v Jihočeské vědecké knihovně hledali bibliografa do regionálního oddělení. Měl jsem štěstí, poněvadž na univerzitě, kde jsem dokončil dálkově český jazyk a filozofii, jsem měl navržené tři diplomové práce. První se týkala literatury českého exilu po roce 1948, což bylo v té době drzé a neuvěřitelné.

Změna dopravce možná čeká Cestovní kancelář Čedok při letech z Českých Budějovic. Příští rok to nemá být Smartwings. Ten letos turistické lety zahájil za velkého zájmu veřejnosti.
Lety z Budějovic nejsou ohroženy, letiště počítá s Čedokem dál

Druhým tématem byl spisovatel Jaroslav Durych, kterého jsme v Růži vydávali, i když byl za tehdejšího režimu na indexu. Třetím a přijatelným tématem byla bibliografie Družstevní práce, předchůdkyně Klubu čtenářů, nakladatelství, které jsem v diplomové práci podrobně popsal. Proto jsem se v knihovně mohl vykázat, že jsem bibliograf. Tak jsem v Jihočeské vědecké knihovně zakotvil, a vzápětí přišel převrat.

A začal jste se zde věnovat i německy psané šumavské literatuře.

Tehdy se mě zeptala ředitelka Květa Cempírková, jestli mám nějaký zajímavý projekt, týkající se knih. Začal jsem tedy s Kohoutím křížem a pracuji na něm přes třicet let stále. Tenhle projekt už měl předchůdce v časopise Česko-bavorské výhledy, který vycházel krátce po převratu. Zde dostal i náš budoucí portál svůj půdorys. Byly tam krátké medailony autorů a ukázky z jejich díla, hlavně básnického, neboť původně se jednalo o básnickou antologii. Dodnes jde o platné schéma Kohoutího kříže. Internetový portál obsahuje už kolem 2500 autorů, kteří psali německy o Šumavě, a pořád držíme stejnou linku zájmu. Nyní budeme přidávat asi 120 dalších jmen.

Jan Mareš, knihovník, iniciátor a spoluautor Kohoutího kříže 
Mgr. Jan Mareš se narodil 22. října 1940 v Soběslavi. Vystudoval Pedagogický institut v Českých Budějovicích a po krátké učitelské praxi ve škole nastoupil v roce 1967 jako redaktor do nakladatelství Růže. Staral se o redakční knihovnu, věnoval se ediční řadě poezie a spoluzakládal edici Venkovský román, přispíval do nakladatelského časopisu Arch. V roce 1970 byl z redakce spolu s redakčními kolegy Robertem Sakem a Věroslavem Mertlem vyhozen, pracoval v antikvariátě, knižním skladu, prodejně technických norem a v roce 1988 nastoupil jako bibliograf do regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny. Zde také založil a je tři desítky let hlavním tvůrcem obsahu portálu Kohoutí kříž (www.kohoutikriz.org), rozsáhlém informačním zdroji o šumavské německy psané literatuře, obsahujícím cca 2500 autorů. Obsáhlý rozhovor o životě vyšel koncem loňského roku v knize Ve znamení Růže, obsahující vzpomínky osobností, spojených s legendárním nakladatelstvím. Žije v Českých Budějovicích.