RADEK GÁLIS
„Byla to tehdy sázka do loterie, která naštěstí vyšla,“ přiznává šedovlasý muž v zaplněném sále českobudějovické knihovny.

Na cestu vlakem spolu s dalšími tzv. Wintonovými dětmi z okupované Prahy do Londýna v roce 1939 vzpomínal včera jedenaosmdesátiletý Asaf Auerbach.
Besedy v Jihočeské vědecké knihovně, uspořádané u příležitosti výstavy o vězních v nacistických koncentračních táborech, nazvané Místa utrpení, smrti a hrdinství, se zúčastnil muž, který se těmto vyhlazovacím lágrům vyhnul. Jeho blízcí ale ne.

„Rodiče museli tušit, že mi hrozí nebezpečí, protože jinak by mě do vlaku neposadili,“ vzpomíná po sedmdesáti letech na cestu za záchranou Asaf Auerbach.

„Odjížděl jsem 18. července 1939 pozdě v noci s dalšími asi sedmdesáti dětmi. Tenkrát byly přidány k normálnímu vlaku asi dva vagony. Rodiče mě uklidňovali, že za dva tři měsíce přijedou za námi. Tak jsem byl klidný. Také proto, že spolu se mnou jel starší bratr, a že jsme věděli, že nás v Londýně bude čekat rodinná známá. Bral jsem to proto jako nádhernou příležitost podívat se do světa,“ usmívá se Asaf Auerbach. Tenkrát si myslel, že cestu pořádá Červený kříž, a až teprve později se dozvěděl, že za organizováním cesty stojí Nicolas Winton. „Byl nejdůležitějším článkem řetězu, který zachránil život 669 dětem,“ uvědomuje si Auerbach.

„Ale kdyby na jedné straně řetězu nestáli i rodiče, kteří se odvážili děti pustit do neznáma, a na druhé straně zase lidé, kteří byli ochotni cizí děti přijmout, záchranná akce by nebyla tak úspěšná.“

Tehdy 18. července 1939 v noci viděl jedenáctiletý kluk své rodiče naposledy. „Napřed od nich ještě chodily do Anglie dopisy, ale ty pak ustaly. Přesto jsem celou válku nepochyboval o tom, že se zase potkáme. V srpnu 1945 jsem se vojenským letadlem dostal zpátky do Prahy. Od bratra, který se vrátil dřív jako zahraniční voják, jsem věděl, že rodiče se ještě nevrátili. Ale čekali jsme na ně. Měl jsem štěstí, že přežily moje tety i babička. Tak jsem se měl ke komu vrátit a bydlel u nich. Většina zachráněných dětí to štěstí neměla. Z anglického sirotčince přišly do českého.“

Včerejší besedy se účastnili studenti středních škol i veřejnost. Zajímali se o život v Anglii a třeba i o to, jak je přijali angličtí spolužáci.
„Děti nejsou xenofobní,“ usmívá se Auerbach. „Xenofobii do nich dostanou až rodiče. Proto jsme tehdy neměli problém. Spolužáci na nás koukali jako na exoty, stejně jako před lety koukali čeští žáci na své vietnamské spolužáky. Ale bylo to v pohodě,“ vzpomíná Asaf Auerbach, který se díky rodičům a Nicolasu Wintonovi vyhnul koncentračním táborům a zřejmě i jisté smrti.