Na poličkách v obývacím pokoji stojí desítky blyštivých pohárů a dalších trofejí, totéž v kuchyni nebo dětském pokoji. Lišovský příbytek rodiny Hořejších zkrátka nenechává na pochybách, že jeho obyvatelé v něčem vynikají, minimálně poloviční zásluhu na tom však mají jejich čtyřnozí přátelé.

„Trofeje jsou za sportovní kynologii. To je vlastně taková odnož policejní práce se psy. Na soutěžích se prověřuje poslušnost psa, jeho schopnost najít stopu a ochránit majitele před útočníkem,“ vysvětluje Jana Hořejší. Výcviku psů se věnuje i její manžel Milan a třináctiletá dcera Jana, takže rodina tráví veškerý volný čas s německými ovčáky, které také chová.

Janu Hořejší začala kynologie přitahovat již před více než třiceti lety. „Od malička jsem měla ráda zvířata, ale psa jsem si pořídit nemohla, protože jsme bydleli v paneláku. Snažila jsem se proto si vždy nějakého alespoň půjčit a něco ho naučit,“ popisuje. Na cvičišti se posléze seznámila se svým budoucím manželem a od té doby učí psy novým kouskům společně. Přiznávají však, že to zpočátku nebylo jednoduché. Neměli totiž žádného učitele a v 80. letech ještě nikdo nepořádal kynologické semináře nebo kurzy. „Byly asi tři knížky, které jsme přečetli a snažili se z nich pochopit, že při výcviku musí být nejprve povel a pak nepodmíněný podnět. Zbytek jsme okoukali od starších na cvičáku,“ vzpomíná Jana Hořejší.

Postupem času se kynologie zařadila mezi běžné sporty a manželé Hořejší také začali se svými psy sbírat úspěchy na soutěžích, na kontě mají tituly mistrů republiky i světa, soutěžili v Německu, Švýcarsku i Spojených státech amerických. Po celou dobu zůstali věrní německým ovčákům, nikdy neuvažovali o tom, že by chovali a následně cvičili jiná plemena. „Rozdíly mezi nimi samozřejmě jsou a těžko říct, jestli je německý ovčák zrovna nejvhodnější, protože dnes se hodně sází na rychlost a přesnost a v tom vynikají spíš ovčáci belgičtí. Nám se ale pes musí líbit i vzhledově,“ vysvětluje Jana Hořejší.

Se psy je to podle ní stejné jako s dětmi. Základním dovednostem se musí učit od útlého mládí, někteří jsou talentovaní a i když tolik necvičí, dosáhnou rychle úspěchu, jiní se na něj nadřou. Podstatné také je, že narozdíl od individuálních sportů se v kynologii člověk nemůže spolehnout jen sám na sebe. „Výkon závisí ještě na dalším živém tvoru. Musí být odpočinutý, nakrmený, musí se na práci těšit,“ vyjmenová. Občas se tak stává, že při soutěži selže pes, na kterého bylo dosud spolehnutí. „Náš mistr světa jednou utekl psovodovi, skočil na figuranta a nechtěl ho pustit,“ dodává Jana Hořejší.

Její třináctiletá dcera Jana měla cestu ke kynologii předurčenou, dětství totiž prakticky strávila na cvičištích. Před čtyřmi lety si vybrala z chovu fenku Niki, se kterou nyní již druhým rokem závodí. „Líbila se mi svou povahou, má velké srdce a pro člověka hodně udělá,“ říká. Letos se společně zúčastnily čtyř mistrovství, tři vyhrály. To, že má úspěch, pozná i samotná fenka. Za odměnu obvykle dostává věnec buřtů a také může spát se svou paničkou v posteli.

Ačkoli rodina Hořejších procestovala díky svému koníčku kus světa, příliš z něj neviděla. „Většinu času trávíme na stadionech, kde se soutěží,“ připomínají. I zde se však setkají s řadou zajímavých lidí, mistrovství se totiž účastní mimo jiné i zástupci Trinidadu a Tobaga nebo Jihoafrické republiky. Konkurentů navíc stále přibývá, loni se o titul mistra světa utkali kynologové ze 42 států.

Manželé Hořejší také přiznávají, že trpí malou profesionální deformací, více si všímají nevychovaných psů na ulici a občas musí radit jejich majitelům. „Byli jsme na dovolené a neměli tam moc co dělat. Cestou na pláž jsme chodili kolem domu, kde byl přivázaný pes. Šestý den jsem myslela, že už to manžel nevydrží, z té boudy ho vytáhne a něco ho naučí,“ doplňuje Jana Hořejší s úsměvem.