Orientálnímu tanci se začala věnovat až po čtyřicítce, nyní už pátým rokem vede školu Samyah v Českých Budějovicích. „U mne věk nikdy nehrál roli, přímo na mně vidíte, že s orientálními tanci se může začít kdykoli,“ říká třiapadesátiletá Ludmila Rajnohová.

Tančit do rytmu orientální hudby začala dílem náhody. „Známá mi řekla, že tady na Hluboké viděla břišní tanečnici, to mě nějak zaujalo. Chtěla jsem ji jen najít a podívat se, ale nakonec jsem se od ní začala učit,“ vzpomíná. První taneční kroky tak dělala na půdě rodinného domu, postupně absolvovala lektorský kurz a poté, co její učitelka odjela, převzala část žákyň a v roce 2005 otevřela vlastní školu.

Orientální tanec ji hned zaujal a také změnil její dosavadní život. „Dělala jsem manažerku a byla jediná žena mezi muži. Snažila jsem se jim vyrovnat, nosila krátké vlasy, strohé kostýmky, dokazovala, že jsem partner. Myslím, že jsem tenkrát ztratila svou ženskost, a orientální tanec mi ji vrátil,“ míní.

Podle Rajnohové si mnoho lidí chybně myslí, že ženy tančí pro muže. „Je to ale o ženě a pro ženy. Když se v arabském světě ženy sejdou, tak se tancem baví,“ zdůrazňuje. Ona sama tančí každý den, její školu navštěvuje přes 100 žákyň, kromě toho tančí i doma, když se na hodiny připravuje a vymýšlí choreografii. Tanci proto propadla i její dcera. „Nejdřív to vůbec dělat nechtěla, já ji do ničeho netlačila, ale nebylo vyhnutí, protože doma nezněla jiná hudba než orientální,“ směje se s tím, že dcera pravděpodobně jednou celou školu zdědí.

Rajnohová ale chce tančit, dokud jí to zdraví dovolí. Nikdy neměla žádné zranění, i když jednou se toho už bála. „Letos jsme byli na lyžích a mě asi po třech minutách srazil snowboardista. Měla jsem problém s kloubem na palci a moje první myšlenka byla, jestli budu moci držet kostým při vystoupení,“ popisuje.

Odchovankyně školy Samyah slavily již také úspěch na mezinárodní soutěži. Rajnohová ale soutěžní klání příliš nevyhledává. „Já si myslím, že tančit by se mělo pro radost,“ připomíná.

O prázdninách však ze svého tanečního tempa nejspíš trochu ubere, po 25 letech se chystá do rodného Ruska. „Jsem až ze Sibiře. Do Čech mě téměř před třiceti lety přivedla láska. V Rusku jsou poznala manžela, Čecha,“ vypráví. Z cesty do rodné země má smíšené pocity. „Velice se těším, ale na druhou stranu nevím, co mám čekat. Odjela jsem za doby Brežněva a dneska je všechno úplně jinak, určitě se tam změnili lidé, mentalita i prostředí,“ uzavírá.