Já už tenkrát pracoval jako sporťák v tehdejší Jihočeské pravdě, předchůdkyni Jihočeského deníku. Byli jsme ve sportovním oddělení tři, jenže zrovna tu středu 21. srpna jsem tam zbyl sám, kolegové Láďa Majer i Petr Turek byli s budějovickými sportovci na turné v západním Německu.

Když mě to osudné ráno jedenadvacátého místo obvyklých půl osmé babička probudila už v půl páté, zprvu jsem nevěděl, co se děje. „Milo, honem vstávej, jsou tu Rusové,“ volala na mě.

Jací Rusové a co tu chtějí, ptal jsem se rozespale, ale babička, co pamatovala první i druhou světovou válku, dál bědovala: „Je válka, jsou tu Rusové…“ Pustil jsem si rádio a zjistil, že to není zlý sen.

V úterý večer čeští volejbalisté v budějovické sokolovně zdolali Japonsko 3:2, jenže na chystaný komentář k tomuto dramatu už nedošlo. Vojska pěti „spřátelených“ zemí nám všem totiž připravila nesrovnatelně větší drama.

Pokud se nemýlím, 21. srpna 1968 Jihočeská pravda vyšla ve čtyřech podobách. Řádné vydání se tisklo v noci, kdy „spřátelená“ letadla teprve startovala a kdy tudíž o vstupu vojsk nebylo vidu slechu. Hned ráno před osmou hodinou ale vyjela rotačka s mimořádným vydáním Jihočeské pravdy se šokující zprávou. Byl to jen jeden list, a to ještě tisk byl jen na titulní stránce a ta druhá byla bílá. Druhé vydání už bylo čtyřstránkové a mezitím, co ho kolpoltéři distribuovali, se tisklo III. mimořádné vydání.

V tyto dny Jihočeská pravda do prodeje nešla, dobrovolní kolpoltéři si balíky novin brali rovnou od rotačky a noviny roznášeli po městě i po celém kraji. I příslušníci VB je na křižovatkách rozdávali.

Ač Rusové Budějovice obsadili hned první den okupace a jejich tanky byly od areálu tiskáren pár desítek metrů, první dva dny redakce Jihočeské pravdy ještě fungovala.

Vyhnáni z redakce

Třetí den Rusové přišli. Na chvilku je zdržel pořádkumilovný vrátný, jenž si žádal na schodech do tiskárny bumážku ke vstupu. Mezitím kolegové vyskákali oknem, já jako (tehdy) mladý kluk si ale řekl, že utíkat nemám proč.

A tak jsem viděl, jak přes plot skáčou do dvora tiskárny sovětší vojáci v těch svých typických pláštích, ve kterých jsme je krátce po válce vídali jen v sovětských filmech, jak ženou Němce a my jako malí kluci s nimi křičeli „Hurá“ a radovali se, jak těm Němcům dávají na frak.

V tu středu 21. srpna jsem je viděl poprvé na vlastní oči, ale „Hurá“ už jsem nevolal.

Za pár minut první z vojáků stál ve dveřích oddělení sportu. „Družba,“ pravil a já nevěděl, zda mám brečet nebo se začít smát. Za ním nějaký důstojník ale o družbě už nemluvil. „Bystro, bystro,“ volal a samopalem ukazoval, že mám „bystro“ vypadnout.

Tak jsem šel. Ač jsme z redakce byli vyhnáni, noviny vycházely dál. Měli jsme dopředu dohodnutá ilegální místa, která jsme po nějaké době střídali, aby nás nevypátrali: vybavuji si pracoviště v Armáďáku, ve Frutě a naposled v Artypě Holubov.

Jihočeská pravda se tiskla všelijak. Zpočátku jen na cyklostylu, v Artypě už tiskem, i když ne na novinovém papíře. Z Artypy jsme balíky novin vozili autem do Budějovic a já si pamatuji, že když jsme míjeli ruské hlídky, moc dobře po těle mi nebylo…

To předtím ve Frutě, kde jsme byli i přes noc, nám bylo líp. Rusové o nás nevěděli, ale naši lidé ano. A ti nás hlady nenechali: pekaři brzy ráno dovezli čerstvé rohlíky, řezníci salámy. Tenkrát lidi drželi pospolu, ta jednota, které se tržní komsomolci dnes spíš posmívají, tenkrát platila.

Škoda jen, že i ta jednota trvala jen krátce. Ostatně ani v redakci jsme v ilegalitě všichni už nebyli, ti prozíravější se hodili marod, aby se nezkompromitovali. Čistky ale začaly až rok nato, kdy Dubčeka v čele KSČ vystřídal Husák.

Ale to už je jiná kapitola. Ještě smutnější, než byly ty srpnové dny roku 1968.