Zvládnout podpis na úřední listině stejně jako řadu jiných činností se musí nevidomí naučit.


O tom, že to není zvlášť napoprvé vůbec lehké, se minulý týden mohli přesvědčit obyvatelé Borovan. Českobudějovický Tyfloservis společně s místní dílnou Nazaret tu opět zorganizovaly akci s výmluvným názvem Potmě šílí Borovanský chodec.


Tentokrát sice chůze s klapkami na očích nepatřila mezi připravené disciplíny, ale i ty, se kterými se příchozí popasovali, nebyly jednoduché.


Prim hrály hmat, čich, ale i důvtip. Například vybrat z hromádky drobných určité mince a nesplést si je s žetony do nákupního vozíku, nebylo hračkou ani poté, co člověk prodělal základní instruktáž, jak rozlišit padesátikorunu od dvacky.


Pocit nevidomého v kuchyni zažili zase ti, kteří s páskou přes oči čichali k lahvičkám s nejrůznějším kořením a jinými surovinami.


Jako nemotorné dítě si zase museli připadat dočasní slepci při pokusu vybarvit plastické omalovánky a medvídka, jehož obrysy nebylo těžké nahmatat, poté z papíru i vystřihnout. Nejeden z účastníků si přitom málem ostříhal i nehty a skoro každý se pro jistotu ptal po lékárničce.


„Úplně hrozný je to, ale my aspoň máme představu, kdežto ti nevidomí si ani to, co my vidíme, nedokážou představit. To vážně nechápu, jak můžou existovat. Nedokážu si představit, jak bych žila bez zraku,“ kroutí hlavou Marie Čeňková, která si přišla na již pravidelnou akci v Borovanech alespoň pár minut v absolutní tmě vyzkoušet a oproti jiným zájemcům si bez zraku vedla velice slušně.


Odkázaní na pomoc


Stejně, jako to dělá denně pro nevidomé, i účastníkům borovanské akce poskytovala pomoc a především cenné rady vedoucí krajského střediska Tyfloservisu České Budějovice Hana Jiroutková.


„Veřejnost si vůbec neuvědomuje, že to, co nevidomý vnímá, je úplně v jiné rovině, než je pro nás běžné. Mnohé, co je pro nás automatické, může pro nevidomé představovat problém. Jsou situace, kdy nevidomý potřebuje pomoc a my chceme veřejnost naučit, jak na to,“ vysvětluje důvod, proč již poněkolikáté veřejnosti otevírá dveře do světa nevidomých.


„Lidé většinou nevidomým pomoci chtějí, ale nevědí si rady. Univerzální návod ale asi neexistuje, závisí na situaci, jiné je to člověk od člověka. Platí ale, že bychom i k nevidomým měli přistupovat jako k normálním lidem, nabídnout jim pomoc stejně jako babičce, které bychom pomohli s těžkou taškou s nákupem,“ radí Jiroutková pro začátek.


„Pro nevidomého je asi největším problémem, že není samostatný. Vždycky musí mít někoho, kdo ho naučí kudy chodit, je vždycky závislý na určité službě. Musí mít někoho kolem sebe. Je spousta nevidomých, kteří jsou relativně samostatní, ale nemohou se jako já sebrat a vyrazit třeba na výlet na Šumavu, jsou minimálně závislí na nějakém průvodci,“ přibližuje fakta, která si zdravý člověk mnohdy ani neuvědomí.


Jiné postupy


„Nic naplat, vůdčím smyslem je vždy zrak a pokud ho člověk ztratí, spoustu pro nás běžných situací se musí naučit zvládat jinak. Například psát, číst, chodit, vařit, to všechno musí nevidomé někdo naučit. Mnohdy si také poradí mezi sebou. I my, instruktoři sociální rehabilitace, chodíme vyzvídat od těch zkušených, jaké fígle mají. Třeba nám poradí, jak vaří polévku, pro nás je to důležitá informace, kterou zase můžeme předat ostatním nevidomým.“


Rozdíl v tom, jak se člověk, který se nemůže spolehnout na své oči, cítí a jaké problémy musí překonávat, je i mezi lidmi, kteří ztrácejí zrak postupně a těmi, kteří o něj přišli náhle, třeba vinou mozkové příhody nebo cukrovky. „Ti se třeba jeden den vzbudí a nevidí. Pochopitelně neví, kudy kam, stejně jako když si vidící člověk nasadí klapky. V tom prvním případě si naopak lidé na tu situaci začínají zvykat postupně, udělají si své mantinely, vědí, co a jak a nebojí se pak třeba pohybovat ve známém prostředí. Vždy je ale důležité maximálně využít ostatní smysly, především sluch. A důležitá je také pusa, nevidomý si musí umět říct o pomoc, nestydět se,“ ví Jiroutková z praxe.