Paříž turisty a Paříž studenta se vůbec nedá srovnat. Když přijedete jako turista na tři měsíce, stejně nepoznáte místo tak dobře jako když tam strávíte týden běžnou prací. To si myslí Richard Železný z Českých Budějovic, který před třemi lety zamířil na studia do Paříže.

Nápad na cestu do hlavního města Francie se zrodil spontánně, Železný po tom nikdy netoužil, ještě na střední škole neuměl ani slovo francouzsky. K jazyku přičichl až ve třetím ročníku vysoké školy. „Dopravní fakulta v Praze, kterou jsem navštěvoval, měla rozšířenou výuku jazyků. Rozhodl jsem se pro francouzštinu, protože to pro mě bylo něco úplně nového a lákalo mě to nejen kvůli oné známé kráse francouzského jazyka, ale i jeho rostoucímu významu,“ vysvětluje Železný.

S šarmem

K okouzlení a zamilování se do francouzské kultury pak už byl jen krůček. Velký podíl na tom měla profesorka francouzského jazyka, která podle Železného přišla na první hodinu, promluvila francouzsky a s naprostým šarmem začala v tomto jazyce rovnou vyučovat. „Pak jsem chodil na francouzské filmy a korunou tomu byla první cesta do Paříže. Atmosféru už jsem trochu znal z těch filmů, ale když jsem to pak viděl ve skutečnosti, rozhodl jsem se, že se do toho ponořím ještě víc,“ vzpomíná.

Posléze dokončil vysokou školu, stal se dopravním inženýrem a nastoupil do doktorského studijního programu. Brzy se začal zajímat o možnosti studia v zahraničí. Aby se do vysněné Paříže skutečně dostal, musel absolvovat dlouhou anabázi. Navštívil veletrh studentských možností a navázal kontakt se školami. Zároveň se porozhlížel po stipendijních programech, obhájil svůj projekt před mezinárodní komisí a samozřejmě musel úspěšně složit přijímací zkoušky na vybranou školu. Nejvíce jej lákala státní škola mostů a silnic, která má v Paříži dlouhou tradici. Po zaslání všech dokumentů na Železného čekal telefonický pohovor. Zvládl jej bez problémů. „Byl jsem moc spokojený, ale bylo za tím hodně práce, takže jsem to nepovažoval jen za náhodu nebo štěstí,“ dodává.

Pod městem

Když se nakonec skutečně ocitl v Paříži, nepřekvapil jej jazyk ani komunikace s Francouzi, ale to, že najednou viděl město z jiné stránky. „Protože jsem přijel studovat, byla to úplně jiná Paříž než ve filmech a knihách,“ zdůrazňuje. Jako student měl úplně jiný režim dne. „Najednou bydlíte na jednom konci města a univerzitu máte na druhém. Ráno tedy vstanete, nastoupíte do metra a celou tu krásnou Paříž podjedete, večer zpátky a tím to vlastně končí. Byl to obrovský pocit změny oproti turistickým cestám“ vypráví.

Především ze začátku musel řadě lidí vyvracet představu, že si v Paříži užívá. Škola jej zaměstnávala naplno, každý den přednášky a k tomu projekty a samostatné úkoly, které nešlo dělat jindy než o víkendech. V noci se mu zdály sny o tom, že propadl u zkoušky. „Ve škole jsem nemohl poznat kulturní život Paříže, kvůli kterému jsem také přijel, takže to bylo trochu zklamání nebo spíše zaražení,“ říká.

Město si ale nechtěl nechat ujít, proto si vždy chvilku našel. Příliš jej už nelákaly nejznámější turistické cíle, ale chtěl poznat každodenní stránku Paříže. „Podnikal jsem pochůzky do různých čtvrtí. Spisovatel Jiří Slavíček píše, že Paříž je životní názor a s tím já souhlasím, protože má spoustu drobných specifik, kterých si člověk na na první pohled ani nevšimne,“ myslí si. Ačkoli se podle něj Paříž nejprve jeví všude stejná, jako město širokých bulvárů, dlouhých náměstí a stejných fasád buržoazních domů, když ji člověk začne poznávat blíže, všimne si velkých rozdílů, které se postupně skládají jako mozaika.

Nedílnou a zcela přirozenou součástí života Pařížanů jsou kavárny. Ve městě je jich na 20 tisíc. „Když se něco probírá, ať je to důvěrný hovor mezi přáteli nebo pracovní schůzka, vždy se to odehrává u kávy,“ popisuje Železný. Sám této zvyklosti rychle přišel na chuť.

Podle jeho zkušenosti nejsou Francouzi tak ležérní, jak se o nich říká. Nedělá jim sice problém spontánně se zastavit s někým na ulici a dlouze si s ním povídat, ale poté dokáží rychle udělat, co je potřeba. Naopak jejich neochotu učit se cizím jazykům Železný potvrzuje. „Je to dané jejich národní hrdostí, ale také přiznávají, že nemají na jazyky talent,“ vysvětluje.

Díky pobytu v Paříži se nyní Železný cítí jistější na poli vědy, ale i kulturně bohatší. Sjíždí se sem totiž lidé ze všech koutů světa. Do budoucna by byl rád, kdyby jeho práce byla i nadále spojená s Francií.