Nedělají to ale z nudy, je to pro ně součást tréninku. Jejich koníčkem je totiž parkour – pohybová disciplína založená na překonávání libovolných překážek v okolním prostředí. Více jsme si 
o této zatím nepříliš známé aktivitě povídali se začínajícími parkouristy ze Zlivi Jakubem Kodlem, Jakubem Skoblíkem a Matyášem Tupým.

Parkour je poměrně neznámá věc, vysvětlíte mi, co je podstatou této disciplíny?
Jakub Kodl: Parkour je pohybová disciplína založená na překonávání překážek. Dalším odvětví se jmenuje freerun.

Rozdíl mezi freerunem 
a parkourem je v tom, že 
v parkouru se máte z bodu A do bodu B dostat v co nejkratším čase, kdežto ve freerunu se máte z bodu A do bodu B dostat co nejefektivněji, udělat co nejvíce salt a dalších různých triků.

Kolik má vaše skupina členů?
Jakub Kodl: Dohromady je nás dvanáct. Nejmladšímu členovi je osm a nejstarší jsem já, čtrnáctiletý.

Jak jste se dostali k parkouru?
Jakub Kodl: Asi každý z nás se k parkouristům dostal přes Taryho a Smusu. To jsou kluci ze Středočeského kraje, kteří sdílejí svá videa na youtube 
a pořádají navíc různé workshopy, kde se člověk naučí víc.

Já osobně jsem se k parkouru dostal tak, že jsem jednoho dne potkal kamarády Radka, Adama a Tomáše. Řekli jsme si, že bychom mohli založit skupinu ve Zlivi. Pak jsme šli na jednu parkourovou akci a tam jsme potkali naše další členy Matyho, Kubu, Císaře a Flasche, a postupně jsme se začali tak nějak víc rozvíjet.

Kde trénujete?
Jakub Kodl: Většinou na dopravním hřišti a občas chodíme do posilovny.

Co potřebuje člověk k tomu, aby mohl dělat parkour?
Jakub Kodl: Hlavně tělo 
a pak i nějaké ty svaly.

Jaké prvky by mělo mít hřiště na parkour?
Jakub Kodl: Měly by tam být nějaké schody, mohlo by tam být i zábradlí, betonové zídky. Dobré by bylo, aby tam bylo 
i pískoviště, aby bylo kam skákat salta.

Jak vypadá trénink?
Jakub Kodl: Záleží na tom, jakou máme fyzickou sílu. Většinou trénujeme až dvě
a půl hodiny, trénink se snažíme mít aspoň jednou týdně.

Samotný trénink je o tom naučit se nové triky, předtím je ale třeba se řádně rozhýbat a protáhnout, a pak děláme také nějaké cviky na posílení rukou. V sokolovně je tělocvična, takže posilovat se dá tam a ještě máme tělocvik ve škole.

Co se musí v parkouru naučit člověk jako první?
Matyáš Tupý: Základní přeskok a parakotoul. Když je překážka vyšší než vy, tak aby se vám nestalo něco s nohama, tak se musí udělat parakotoul. To je kotoul na šikmo zad, aby nešla hlava na beton.

Jako první jsme se ale učili padat na špičky. A také to, kam při dopadu dávat ruce, abychom si něco neudělali.

Jakub Kodl: Když se tohle naučíme, tak přejdeme na jednodušší triky, jako je třeba lazy – to je trik, při kterém se jednou rukou dotknete překážky, přehodíte nohy a druhou rukou se odrazíte dolů.

Jak dlouho trvá, než se naučíte jeden trik?
Jakub Kodl: To záleží na tom, jak obtížný ten trik je. Lehčí trik jsme schopni se naučit během jedné dvou schůzek, ale těžší triky jsme se učili celý den a stejně je ještě neumíme.

Co máte na parkouru rádi?
Matyáš Tupý: Že se můžeme pohybovat jakýmkoliv směrem.

Jakub Skoblík: Svobodu pohybu. Jako to říkal jeden kamarád. Parkour znamená svobodu pohybu v betonové džungli. To se mi líbilo.

K jakému sportu je podle vás tato pohybová aktivita nejvíc podobná?
Jakub Kodl: V parkouru je od všeho něco. Je v něm kousek z atletiky, je tam gymnastika, vytrvalostní běh.

Vy běžíte a přeskočíte vše, co vám stojí v cestě. Je důležité si i rozmyslet, jak to chcete přeskočit, představit si to už dopředu.
Matyáš Tupý: Potřebujete mrštnost, sílu, náročné je to 
i na psychiku. V parkouru totiž nejde jen o fyzické zatížení, náročné je to také na psychiku, protože z některých překážek máte doopravdy strach.

Jaké máte cíle?
Jakub Kodl: Můj velký sen je udělat ve Zlivi parkourové hřiště, ale nejen pro parkouristy, ale třeba i pro ty, co jezdí na koloběžkách nebo kolech, protože tady ve městě vlastně žádná rampa není.

Také bychom byli rádi, aby hřiště bylo multifunkční. Aby tam lidi měli zdi, na které by mohli sprejovat a nedělali to tak na domech.