Je stále na výsluní, i když nesbírá sošky v podobě slavíků. Ve Strakonicích jí nedávno celý kulturní dům aplaudoval ve stoje. Petra Janů. Žena s nenapodobitelným rockovým drivem prostě jede dál a dělá svým zpěvem radost. Stačí si přečíst příspěvky na jejích internetových stránkách. Samá superlativa. Než šla ve strakonickém kulturním domě zkoušet, věnovala nám čas. Dozvěděli jsme se – mimo jiné – proč má k jižním Čechám intimní vztah, proč nechtěla emigrovat a proč se usmívá na cizí lidi.

Zavítala jste do jižních Čech. Jaký k nim máte vztah? Prý tady máte dokonce chalupu.
K jižním Čechám mám vztah, řekla bych, velice intimní. Chalupu tady u vás mám, a to u Stráže nad Nežárkou. Do Strakonic to už zas tak daleko není.

Jak se vám to stalo, že je náš kraj vaše srdeční záležitost?
Začátkem 80. let jsme sem hodně jezdívali na Orlík. Potom jsme si udělali „dvanáctsettrojku“ – jako že rybářské sídlo. A jezdili jsme na Nežárku. Pak jsme zpohodlněli a rozhodli se něco koupit. Majitelé chalupy, kterou jsme si v Novosedlích nad Nežárkou pronajímali, nám ji nechtěli prodat, tak jsme museli hledat dál. Až kamarád našel právě ve Stráži krásnou chaloupku. Ani jsme se nešli podívat dovnitř a přesto jsme věděli, že to je to pravé. Snad zapůsobil i ten sedm set let starý javor, pod nímž se ta chaloupka krčila. Prostě kouzelné.

Máte při vašem vytížení vůbec čas chalupařit?
Přes zimu ne. Ale jen co se ukáže sluníčko a moje pracovní povinnosti se trochu zjemní, na chalupu vyrážíme.

Hospodaříte? Jste kutil a velká zahradnice?
Nejsem kutil ani zahradnice. Přestože jsem vyrostla na vesnici, mám psychický úraz na práci na záhumenku. Chalupu vnímám jako prostředek k odpočinku.

Ale váš manžel je prý opačného názoru.
Ano. Tady se naše představy logicky střetávají. Ale vše je o kompromisu. Takže já mám skalku, on skleník, on seká, já hrabu . . .

Z jižních Čech pochází řada zajímavých, významných a populárních osobností. Která vás v tomto okamžiku napadne?
Ema Destinová.

Tak to je překvapení. Většinu lidí napadá jméno režiséra Zdeňka Trošky . . .
Jenže Ema Destinová měla ve Stráži nad Nežárkou zámeček, kdežto Troškovy Hoštice jsou přeci jen o kus dál. A krom toho Ema byla kolegyně zpěvačka. Zdeňku, promiň!

Pan Troška jistě promine, ale u pohádek zůstaneme. My tady v jižních Čechách žijeme vlastně díky němu v jednom velkém Jihočeském pohádkovém království. Co vy a pohádky? Jaká vás dokáže znovu a znovu přilákat k obrazovce?
Pohádky miluju. Odpočívám u nich. Všechny mé oblíbené mám na DVD. Když je ouvej, tak si některou pustím, protože v nich je jistota, že to všechno dobře dopadne. Jsem v tomto konzervativní, takže u mě stále bodují Popelky, princezny pyšné, se zlatou hvězdou . . . A nebo se mi líbí, a ta je právě od Zdeňka Trošky, O princezně Jasněnce a létajícím ševci – i když, bereme –li to objektivně, je tahle pohádka docela „saďárna“.

A to prý musel na popud tehdejšího režimu řadu strašidelných a dramatických scén vystříhat, jinak by pohádku nepustili do éteru.
No, tak v tomto případě s tehdejším počinem socialistického režimu výjimečně souhlasím. A i přesto jsem si coby dospělá říkala, že ta pohádka je „soda“.

Zmínila jste, že jste vyrůstala na venkově. Co si myslíte o Troškových komediích z venkovského prostředí Slunce, seno . . . Dokázal by podle vás ještě někdo natočit tak autentický pohled do reality vesnice?
Troškovu trilogii Slunce, seno . . . nikdo nepřekoná. To už je klasika. Strašně mě na tom baví ta atmosféra, hlavně to léto. V tomhle zimním, sychravém, mlhavém počasí mě tyhle filmy nabíjejí.

Vy jste si mimochodem také zahrála ve filmu. Jednalo se o komedii Můj hříšný muž z roku 1986. Bohužel se stala propadákem. Tušíte s odstupem času proč?
Ježíši, to fakt netuším.

Bavila by vás herecká profese?
No, tak já vlastně tak trochu herečka jsem, ne? Mám za sebou desátý muzikál, a ty přece nejsou jen o zpívání.

S muzikály se roztrhl pytel až po revoluci. Vy jste si hned v prvním velkém muzikálu Bídníci zahrála. Která z postav, jež jste dosud ztvárnila, vám je nejbližší?
Bídníci skutečně byli první po revoluci, ale ještě předtím jsem hrála v muzikálu Kytice v Semaforu. Tam mě tento styl pohltil a po divadelních prknech, než nastal současný boom muzikálů, se mi hodně stýskalo. Co se týče rolí, nemůžu preferovat jednu postavu. Každý muzikál je jiný, každý režíruje někdo jiný . . .

V roce 1986 jste také vyhrála Bratislavskou Lyru s písní S láskou má svět naději. Má svět s láskou skutečně naději? Nebo už je jí tak málo, že musíme sledovat válečná zvěrstva, která se bohužel v dnešní době dějí?
Víte co, to jsou věci, které my neovlivníme. Myslím si, že člověk by měl začít vždy u sebe, najít v sobě „to“ pozitivní a vyzařovat jej kolem sebe. Pokud si dáme tu práci, těch ošklivých, zamračených lidí bude daleko méně.

Máte to vyzkoušené v praxi?
Mám. Když jdu po ulici a na někoho se usměji, vidím, jak ten dotyčný neví, jak s nenadálou situací naložit. Neví, zda se mračit dál nebo se také usmát. Pokud se také usměje, považuji to za úspěch.

V době před sametovou revolucí se konala řada festivalů a soutěží pro zpěváky. Dnes už jich tolik není. Mimo jiné se pořádal také festival politické písně v Sokolově. A vám se tam nechtělo. Měl to být tehdy snad tichý nesouhlas s tamním režimem?
Nenene. Nebyla jsem revolucionář a nebojovala jsem proti režimu. Naopak, já si nemůžu stěžovat, měla jsem se docela dobře. Ale takovým festivalům a oficialitám jsem se cíleně vyhýbala. A navíc, v 70. letech, kdy byl ten režim jaksi nejtvrdší, jsem dělala rockovou muziku. A ta se do šuplíků politických písní fakt nehodila.

Ale z jednoho festivalu politické písně jste se vyvlékla velmi originálně. Rozhodla jste se vdát.
To napadlo Zelenku (Michal Zelenka, manažer a manžel – pozn. redakce). A loni to bylo 30 let, co jsme spolu. A dodnes manžel s úsměvem říká, že je politická oběť.

Pořád si stojíte za svým výrokem, že chlapa je potřeba neustále chválit, občas uvařit jídlo, které má rád, nešpehovat, a když se vám něco nelíbí, nedusit to v sobě?
Platí to pořád. Největší chyba, co ženy totiž dělají, je, že se domnívají, že chlapa předělají k obrazu svému. To nejde. Možná ženě dají naději, že se změní, během období zamilovanosti, ale to když pomine, pánové se pomaličku vracejí do svých starých kolejí, kde je jim dobře, do svých starých bačkůrek.

Říkala jste, že jste byla v socialismu vcelku spokojená. Mohla jste dokonce vycestovat na západ . . . Nenapadlo vás někdy za hranicemi, že emigrujete?
To mě nikdy nenapadlo ani na setinu vteřiny. Já jsem tady s tou zemičkou tak svázaná, že bych to nedokázala.

Přesto jste musela mít smíšené pocity, ne? Musela jste nějak vnímat rozdíly mezi životem v Československu a na západě . . .
Vadilo mi snad jen to, že se u nás muselo všechno shánět. I když na druhou stranu, my jsme to měli trochu jednodušší, protože díky známému obličeji se věci sháněly snáž. Faktem ale je, že když jsem poprvé vycestovala na západ a dostala jsem se někde pod Alpami do úplně řadové sámošky, rozbrečela jsem se u regálů s kosmetikou jako malé dítě. A nebylo to o penězích, ale o tom, že se ty šminky u nás daly sehnat jen v Tuzexu. Koukala jsem prostě jako vrána a v tu chvíli jsem si na zlomek vteřiny uvědomila, že vlastně žiji někde v kleci.

Mnoho vašich kolegů nesmělo tehdy vystupovat. Málokdo asi ví, že i vy jste měla jedno období, a to konkrétně od prosince 1982 do září 1983, kdy vaše písničky nesměly ani rozhlas, ani televize vysílat. Proč?
Vystupovat jsem mohla. Ale televize měla zákaz se mnou natáčet. A proč? Tehdy se vydávaly takové černé listiny, kde byla jména, která se zrovna nehodila.

Co jste provedla „papalášům“?
Jeden soudruh si mě spletl s Janou Kratochvílovou a strčil mě do „pytlíku“ Nová vlna, která byla zakázaná. Jednalo se o velmi jemnou odnož obroušeného punku, který se samozřejmě do socialismu nehodil. Ale tohle já nehrála. A tak jsem celý rok chodila po různých institucích a vysvětlovala, že nejsem Nová vlna, naopak, že zpívám původní českou muziku.

Kdo vás vzal na milost?
Byl to statečný člověk, František Polák. Vzal mě do pořadu Možná přijde i kouzelník, kde jsem si mohla zase zazpívat. Ale ne rock, musel to být klasický pop. Já zapěla písničku Moje malá premiéra a od té doby je z ní hit.

Dnes lidé vesměs posuzují celebrity podle toho, co o nich napíše bulvár. Snažil se dostat pod kůži i vám?
Je nutné si uvědomit jednu věc. Většina skandálů se vyrojí před premiérou nového filmu, před vydáním nového CD. . . Jsou to uměle vyvolané aférky. Druhá věc je, že spousta takzvaných celebrit se, ještě než něco provede, sama zahlásí svému dvornímu reportérovi. Řada novinářů ty skandály nehledá.

Před revolucí v listopadu 1989 jste třikrát získala Zlatého slavíka, umísťovala jste se na předních příčkách velmi často. Po revoluci nikoliv. Není vám to líto?
To jsou žebříčky momentální oblíbenosti. A kromě Karla Gotta, který, ať je září nebo leden, Karel Gott je jenom jeden, se to prostě generačně čistí a střídá. To, že se neobjevuji v slavíkovi, mi nijak nevadí. Mám, zaplaťpánbůh, práce hodně.

Připravujete nové album. Kdy s ním vyrazíte do světa?
Až bude hotové (Smích). Momentálně se dolaďují smlouvy a moc fajn je, že jsme sehnali mecenáše, který je ochoten investovat. Zdeněk „Charlie“ Blažek to bude produkovat, má to na triku. Můj sen je, že se album na jaře natočí a na podzim by mohlo být na pultech.

Hit Jedeme dál, který jste nazpívala s Petrem Jandou, se v novém albu neobjeví. Ale tato slova pro vás musela být hodně aktuální před dvanácti lety, když jste měla autonehodu, shodou okolností v jižních Čechách v Kardašově Řečici. Když jste zjistila, že máte v noze sedm šroubů, kdy se nedařilo kvůli zdraví pracovně a rádoby přátelé vás opustili, musela jste si určitě říct – jedeme dál.
Jasně. Když jste ve fóru, máte spoustu známých, všichni vás chválí, jak jste šikovná.
Já jsem osudu vděčná za tenhle malér. Život se mi totiž strašně vyčistil. Za prvé od těch zbytečných lidí, za druhé jsem měla čas si srovnat věci v hlavě. Naučila jsem se dávat si cíle, které splním a budu z toho mít radost. Žádné vysoké ambice, které mě předtím stresovaly.

Petra Janů:

Narodila se 19. listopadu 1952 v Praze, vlastním jménem Jana Petrů.
Své první album vydala v roce 1977 a jmenovalo se Motorest.
Před 12 lety prožila rok průšvihů. Po autonehodě v Kardašově Řečici poznala, kdo za co stojí a kdo jen za zlámanou grešli.
Denně cvičí pilates, 3x týdně dře pod vedením osobního trenéra.
Vychovala ji babička na venkově.
Má výuční list jako číšnice, chtěla prý poznat restauraci z druhé strany.
Manžel Michal Zelenka jí doma říká Milostivá.
Třikrát získala Zlatého slavíka, 4x stříbrného, 3x bronzového.
Miluje jižní Čechy, ve Stráži nad Nežárkou má chalupu.
Chystá nové album s novými písničkami. Vyjít by mělo na podzim.