Pod jeho rukama se rodí svícny, ploty, brány i postele, cenou za to je ale všudypřítomná špína. Jan Pitálek se věnuje kovářskému řemeslu. Zhruba šest let již pracuje ve vlastní dílně na Hosíně, v poslední době vytvořil například mříž pro Zemskou výstavu.

Pro povolání se rozhodl asi 
v patnácti letech. „Jako dyslektik jsem nemohl jít na střední školu a protože mám šikovné ruce, vybíral jsem mezi kovařinou a řezbářstvím. Nakonec jsem byl mezi prvními absolventy učiliště v Soběslavi a řekl jsem si, že mám ještě na víc. Šel jsem na uměleckoprůmyslovou školu do Písku, kde jsem si dodělal maturitu v oboru Výtvarné zpracování kovů," vypráví Jan Pitálek.

Kovář Jan Pitálek v dílně na Hosíně.Po maturitě pracoval nejprve u starších kolegů kovářů, poté si založil vlastní živnost. Impulzem k tomu byla zajímavá zakázka. „Dělal jsem pro Hornické muzeum v Rudolfově kopie starých nástrojů. Přitom jsem měl k dispozici jenom knížku, kde byly jednoduché obrázky a údaje ve starých mírách. Musel jsem to tedy přepočítávat a různě zkoušet," popisuje.

Během toho si začal zařizovat dílnu na Hosíně. Pilu a kovadlinu získal v policejní dražbě, když jejich předchozí majitel zkrachoval, další věci kupoval postupně. Jako první si vyrobil osobní uměleckou značku a vymyslel pro dílnu název Kovářský ateliér.

V současné době se Jan Pitálek věnuje  naplno kovářskému řemeslu. Vyrábí například krbové nářadí, svícny, ploty, brány či mříže. Nejraději ale podle svých slov tvoří postele. „Je to užitková věc a přitom se na ní můžete i umělecky vyřádit. Dost místa k tomu se nabízí na zadním i předním čele," vysvětluje. Vytvoření jedné postele mu zabere deset dní, pokud tomu věnuje celou svou pracovní dobu.

Z posledních zakázek je Jan Pitálek pyšný například na mříž, kterou vytvořil pro Zemskou výstavu do Vyššího Brodu. „Bylo na to strašně málo času, poslední noc před odevzdáním jsem už vůbec nespal. Jsem ale rád, že se to nakonec povedlo," doplnil. Řadu věcí dělá kovář také sám pro sebe, vyrobil si tak už mimo jiné novou postel.

Z kovu se dá podle jeho slov vytvořit prakticky cokoliv. Říká, že to, co lidé dokáží udělat z hlíny a modelíny, mohou udělat také ze železa. „Jen je tam trochu jiný rytmus práce. Půl minuty se železo nahřívá 
a pak máte půl minuty na to, abyste z něj něco udělali. Výhodou ale je, že když se něco pokazí, dá se to většinou zase snadno napravit," dodává.

Kovář Jan Pitálek v dílně na Hosíně.Na řemeslo kováře není podle něj potřeba ani příliš velká síla. „Je to jako každá činnost. Když člověk začne, tak ho první den bolí ruce, protože na takový pohyb není zvyklý. Postupně se to ale lepší. Navíc mi pomáhá buchar, který za mě dělá nejtěžší práci. Kladivo už je pak na pěkné doladění, aby to bylo precizní," komentuje.

V létě je práce Jana Pitálka náročnější než v jiná roční období. Teplota v kovárně totiž rychle stoupá, loni tu během nejparnějšího dne bylo dokonce 46 stupňů. Nevýhodou kovářského řemesla je také to, že se člověk vždycky zašpiní. „Je to taková mastnota, která jde špatně dolů. Každý večer se myji dost dlouho a hlavně mám pořád špinavé vchodové dveře," říká Jan Pitálek.

Těší jej však, že lidé si začínají vážit kvalitní kovářské práce. „Řemeslo se posouvá 
k větším materiálům, masivnímu železu a na výrobcích musí být vidět, že jsou kované. Když jsem před pěti lety s podnikáním začínal, byla krize, ale teď se to otáčí. S každou další zakázkou a referencemi je pořád líp a líp," uzavírá.