Přečíst výbornou knihu trvá jen pár hodin. Je-li zrovna poslední, jež oblíbenému autoru vyšla, člověk na jejím konci pociťuje prázdnotu, smutek, jako by mu na dlouho zmizel nejbližší přítel. Velmi mu schází a nemůže se dočkat jeho návratu. Tak to mají čtenáři Františka Niedla a Jana Bauera.

Historické romány a detektivní příběhy jsou doménou Františka Niedla, jehož šestý díl s Wolframem Katzingerem z 0lšové se zove Pach krve. Naštěstí pracuje na pokračování, na Posledním rytíři. „Už jsem chtěl skončit, ale prý by mě čtenáři ukamenovali. Jsou to mí oblíbení hrdinové z jižních Čech. Prvním jihočeským okruhem byl ve čtyřech dílech Hynek Tas z Boru. Čtenáře jižní Čechy zaujaly a mě docela těší, že jsem propagátorem kraje, v němž jsem se narodil a který mám rád,“ svěřil se autor.

Knihu z doby husitské Spiklenci, obruče a kladiva představil Jan Bauer. „Potkal jsem známého redaktora, který už tuto knihu četl, a on mně pravil: „Pane Bauere, už jste přitvrdil. Vy jste měl ten sex vždycky tak na osmé stránce – a teď už tím začínáte!“ Možná to některé čtenáře přitáhne ke knize víc. Je o deziluzi z revoluce a společenských změn.“

Jan Bauer drží historický český rekord v počtu napsaných knih. „Mám jich za sebou 182. Vrchlický napsal 140 a byly to jen básničky, Vlastimil Vondruška jenom 84 (Danielle Steelová 179 – pozn. red.),“ uvedl Jan Bauer.

„Já jsem daleko zdrženlivější, ve všem, takže jich mám jenom 25,“ objasnil František Niedl. „Každý tvoří na základě toho, jaký má přetlak, a tím myslím nejen intelektuální, duševní, ale i fyzický. Když mám přetlak, píšu, když nemám, tak se flákám.“ František Niedl má dalšího hrdinu, inspektora Prevíta, jehož druhá story nazvaná Inspektor s velkým ptákem vyjde před Vánoci. „Ale abychom nebyli nařčeni z nemravných myšlenek, vymínil jsem si, že na obálce je velký pták – jeho papoušek ara arakanga.“

CHODÍ S NÍ SPÁT

Čte rád i spisovatel? „Knížka mě musí zaujmout na začátku a když se to autorovi nepovede do stránky třicet, třicet pět, tak je to ztracený. Už musím šetřit časem, hodiny prostě tikají. Autor by měl být ke čtenářům natolik ohleduplný, aby nemarnil jejich čas,“ míní František Niedl. Že by ho přestala bavit vlastní kniha, kterou píše, to se mu nestalo. „Protože než ji začnu psát, už s ní chodím, třeba se psem. A jdu s ní i spát. Někdo počítá ovečky, někdo si vezme prášek a já si vždycky přeříkám kus příběhu,“ přiblížil. Při psaní je prý ale nejlepší, když necháte postavy žít. „To ony si utvářejí svůj život, najednou vás vtáhnou do děje a já se stávám účastníkem, divákem, pozorovatelem. A to je na psaní to vzrušující. Táhne mě to k počítači, abych děj posunul dál, ale nevnucoval jim nějakou svou představu.“

POTŘEBNÁ MOTIVACE

Jak se v Janu Bauerovi rodí jeho „psavost“? „Pro mě je určující stav bankovního konta – a pak to jsou smlouvy. Měl jsem štěstí, že jsem většinou začal psát až po uzavřené smlouvě, jinak bych toho zřejmě napsal méně, ale nakladatelé na mě vyvíjejí tlak a já nedokážu říct ne.“ Tak tvoří velmi plodně. „Mám takový husitský rok. Teď jsem odevzdal knihu o Prokopu Holém. S Otomarem Dvořákem točíme televizní seriál o Žižkovi, vyšli Spiklenci, v srpnu to bude kniha Války božích bojovníků, což je populární shrnutí husitského období. V padesátých letech byli husité předkládáni jako nejpokrokovější předkové našeho národa a Žižka málem první komunista a najednou je vidíme jako vrahy, paliče a ničitele. Já je vnímám z jiného pohledu a kladu si otázku – kdy se nás Evropa tak bála jako v době husitských válek? Kdy jsme vešli do povědomí světových dějin? Tvrdím, že s Husem. Nikoli přemyslovští králové, ne Karel IV., ale husité, ti byli předchůdci náboženské reformace a nástupu novověku. Byť s přiznáním všech násilností, vražděním, vypalováním klášterů – to ale bylo součástí života středověkého člověka, tak činily obě strany. Husité nám otevřeli cestu do světových dějin. Hus dodnes zůstává symbolem mravní síly a odhodlání. A Žižka mužem, který dokázal zvednout meč a postavit se. Kdo dnes má potřebu neohnout hřbet a postavit se? Ohýbání hřbetů trvá do dneška,“ tvrdí Jan Bauer.

SPOJUJE JE GOTIKA

Oba autoři jedou na stejné vlně, gotické. František Niedl potvrzuje: „Vždy mi byla blízká gotika, kterou mám spojenou s hrady, kde byla vždy zima. Proto tyto romány píšu převážně v zimě, kdy topíme, a v létě mám jiné myšlenky. Příběhy jsem zasadil do doby Jana Lucemburského, o němž jsme se učili, že to byl král-cizinec, jenž do Čech přijížděl jen pro peníze. Fakt je, že vládl 36 let a jeho jméno mělo v Evropě takovou váhu, že celou dobu nebylo České království zvenčí napadeno.“ Podle Jana Bauera to byl obrovský diplomat: „Po Evropě se ujalo rčení, že bez Boha a českého krále není možné vyřídit svou věc.“

Na časté otázky, do jaké míry jsou knihy autentické, založené na historických podkladech a osobnostech, Jan Bauer odpovídá: „Figurují v nich samé historické osobnosti, akorát jim připisuji některé výroky a činy, kterých se možná nedopustily. Říkám, že kdyby si Žižka přečetl, co o něm píšeme, tak nás honí s palcátem po Staroměstském náměstí. Ale to je úděl všech autorů historických románů. Příběhy kopírují skutečné události, ale ne vždy mohu zaručit, že se to tak stoprocentně stalo.“

Jinak to ani nejde, jak dokládá František Niedl: „Musíme si uvědomit, že to, co víme o Žižkovi, je z posledních pěti let jeho života. Co se dělo předtím, známe sporadicky ze smolných knih, protože byl lapkou. Což také nebylo nic výjimečného, loupilo i mnoho šlechticů. Historie je daná a my k ní přidáme své hrdiny, kteří tam byli, ale nic po nich nezůstalo, nepsalo se o nich, rozpadli se v prach. Písemných záznamů je málo, ani o šlechticích se toho leckdy moc neví, a tím dostává autor větší pole pro fabulaci.“

A Jan Bauer doplňuje: „Uvádím vždy případ Tří mušketýrů Alexandra Dumase staršího. Ti nikdy neexistovali, nesehráli roli, která se jim připisuje, nezachraňovali královnu Annu Rakouskou, manželku Ludvíka XIV. Je však znám kapitán d'Artagnan, jediná konkrétní postava z těchto čtyř hrdinů. Ale Dumas potřeboval do příběhu zručné šermíře, souboje a honičky. A my také potřebujeme souboje a honičky, takže to děláme jako Alexandr Dumas.“

Že se čtenář potřebuje odreagovat od naší doby, která není pro něj vždycky lehká, je Františku Niedlovi jasné. „Nejlepší je únik do exotických krajin nebo do historie. A ubezpečit se, že i tenkrát to bylo špatné,“ hovoří ze zkušeností oblíbený spisovatel, jehož dávné časy zajímaly od dětství. „Od pohádek jsem přešel k historii, to bylo pro mě tajemno, to bylo kouzelné. A rád se do té doby vracím,“ usmívá se muž, jehož o víkendu čeká dějinný návrat – 22 let se účastní ve šlechtickém odění a na koni českokrumlovských Slavností pětilisté růže.

Při zrodu obsáhlých děl není pro autora snadné orientovat se v napsaném, v postavách. „Musím si dělat poznámky. Při korektuře jedné knihy jsem zjistil, že v polovině jsem pojmenoval vévodu jinak, z Hanuše byl Mikuláš,“ dal k dobrému Jan Bauer. Také jeho kolegovi, Františku Niedlovi, se prý v Platnéři podařilo z Lukáše udělat Tomáše, což zjistil na konci knihy.