Od Žitného mlýna k Přednímu mlýnu vedla lávka a vorová propusť. Na opačnou stranu k Sokolskému ostrovu vedl dlouhý jez.


Od roku 1928 se ve městě regulovaly řeky tak, že v roce 1930 byla Malše svedena do Vltavy, kde byl zrušen jez u valchy, a vody obou řek tekly k novém bubnovému Jiráskovu jezu. Řečiště za klášterem se stalo slepým ramenem a sokolská plovárna, když ztratila jez, byla zbořena. Shodou okolností bývalý Žitný mlýn s plovárnou ještě předtím v roce 1929 vyhořel.


V tom čase začali sokolové stavět novou (v pořadí druhou) plovárnu na svém Sokolském ostrově, který mezitím koupili od statkáře Schnarchera a od města výměnou za pozemky v Háječku.


Stavba nové plovárny byla zahájena v roce 1930 v souladu s úpravou Sokolského ostrova podle projektu Jaroslava Stránského a Josefa Šlégla. Do léta 1931 byly vybudovány dva bazény. Větší o rozměrech 50 x 25 m a hloubce od 0,9 do 2,0 m byl podle tisku největší v republice. Menší bazén pro děti a neplavce měl rozměry 36 x 22 m, hloubku maximálně 0,8 m.


Do roku 1933 byla dokončena restaurace (jeden čas měla název SALON FAVORIT), taneční parket a hospodářské objekty, takže oficiální slavnostní předání sokolské plovárny se uskutečnilo ve dnech 3. a 4. 6. 1933. Kapacita areálu plovárny byla 5000 osob. Správce sokol František Koklar bydlel v severní věži tribuny stadionu.


Poblíž bazénů stálo 290 dřevěných rodinných kabin a pod tribunou stadionu byly šatny na převlékání. V šatnách dostal návštěvník číslo se zavíracím špendlíkem. Na vlastní plovárnu se šlo po mostě přes silnici k sokolovně. Most měl po obou stranách výrazný nápis PLOVÁRNA. Na plovárně byla restaurace, což není nic mimořádného, ale prodávala se tam budějovická specialita – chléb s hořčicí za 25 haléřů.


Celý areál, i s mostem a věžemi na stadionu, vlastně celé řešení Sokolského ostrova, bylo stylové v duchu funkcionalismu 30. let 20. století. Josef Šlégl ve stejném stylu projektoval současně v roce 1933 postavenou Zátkovu vilu u Dlouhého mostu. Karel Chochola elektrárnu a Jiráskův jez (jez není pojmenován po spisovateli Aloisovi Jiráskovi, ale podle autora regulace řek ve městě Antonínovi Jiráskovi).


Na snímku z roku asi 1940 jsou oba původní bazény, vpravo Vltava, vzadu vlevo hvězdárna (Na špici ještě nerostly stromy, zakládala se tam botanická zahrada), uprostřed za stromovím Hardtmuthka, vodárenská věž, před stromovím valcha, vpravo Zátkova pekárna a sodovkárna.


Plovárna poskytovala i společenský život. Podle vzpomínek sokolky Věry Filipové se sportovalo, k večeru se v umývárně „holky“ osprchovaly, v kabině převlékly ze sportovního do svátečního a taneční večer se někdy protáhl až do půlnoci. Byla to jistě moderna, ale hlavně kulturně-sportovní život, ze kterého vzešly plavecké úspěchy za Josefa Potužníka.


Plovárna byla v letní sezóně v permanenci i za polední přestávky. Berní úředníci z České ulice, ještě než je v roce 1949 zrušili a převedli „do výroby“, chodili často na dvě hodiny na plovárnu, kde si zasportovali, najedli se a ještě probrali berní kauzy.


Po likvidaci Sokola do roku 1951 přešla plovárna do správy města. Léta se potom do plovárny neinvestovalo, až musela být po roce 1970 uzavřena. Pomalu rekonstruovat se začala v roce 1986. Při rekonstrukci byl neprozřetelně zbořen funkcionalistický most z pod tribuny na plovárnu. Otevřena byla dne 19. 7. 1993.