Je mu teprve dvacet let, ale už vlastní autokar a minibus a velí dvěma řidičům. Petr Stibor z Týna nad Vltavou založil v září minulého roku firmu Stibus, která zajišťuje nepravidelnou autobusovou dopravu. Svezl již několik tisíc lidí.

Stibor navazuje na rodinnou tradici. „Můj pradědeček podnikal v tom samém oboru ve středních Čechách. Od roku 1927 měl autodopravu a tak se v naší rodině vždy objevovaly různé autobusové historky, třeba o tom, jak vozil partyzány,“ vypráví.

Příběh jeho předka měl však smutný konec, v roce 1949 mu stát všechny vozy znárodnil, a firma tak skončila. „Prababička pak často vzpomínala, jak praděda koukal z okna na odjíždějící autobusy a plakal. Já jsem teď rád, že můžu po šedesáti letech tradici obnovit,“ dodává Stibor.

Jeho samotného to k dopravním prostředkům táhlo už od útlého dětství. Když byl malý, museli jej rodiče vodit na nádraží. Tam pozoroval vlaky a jen díky tomu nezlobil. V první třídě pak začal kreslit autobusy a snít o tom, že bude vozit lidi. Postupně si zjišťoval další informace, zaznamenával jména výrobců, značky a typy vozidel, vyhledával internetové stránky o dopravě a navštěvoval veletrhy.

Vše vyvrcholilo rozhodnutím založit vlastní autodopravu. „Zakořeněné to ve mně bylo vždy a řekl jsem si, že přichází vhodná doba. Viděl jsem díru na trhu, zdálo se mi, že tu chybí kvalitní služby,“ vysvětluje.

Začátky však podobně jako u jakéhokoli jiného podnikání nebyly jednoduché. Stibor musel celý rok skládat zkoušky odborné způsobilosti a narážel na nedůvěru, kterou v lidech vyvolával jeho nízký věk.

Nejdůležitější nicméně bylo pořídit si autobus. „To samozřejmě není levná záležitost. Koupil jsem ho ze studentské půjčky, kterou jsem na to získal. Je to trochu risk, protože nikdo dopředu nedokáže odhadnout, jestli bude firma úspěšná,“ komentuje Stibor.

Při hledání toho správného vozidla měl ale velké štěstí. Podařilo se mu získat unikátní vůz Karosa GT 11, kterého se vyrobilo jen 16 kusů, a navíc pro něj měl slabost už v dětství. „Když mi bylo 10, tak jsem ho viděl na nádraží v Budějovicích. Obcházel jsem ho ze všech stran a strašně se mi líbil. A loni jsem na něj najednou narazil v nabídce autobazaru,“ vzpomíná.

V září tedy Stibor začal nabízet svezení ve svém 47místném autobuse. Zájemci si jej mohou objednat na zájezdy i jiné nepravidelné cesty. První zákazníky Stibor získal díky známým, nyní se snaží dostat do povědomí dalších lidí. „Důležité je přesvědčit, že nabízíte kvalitní službu. Bohužel v Čechách je problém, že pro mnoho cestujících není prioritní kvalita, ale cena,“ doplňuje.

Pro svou firmu vymyslel také vlastní logo se šipkou, která zdobí bok autobusu. „Chtěl jsem tomu dát nějaký symbol, protože i když lidé chtějí nějakého dopravce doporučit, tak si obvykle nepamatují, s kým jeli. Takhle mohou říct, že na autobuse byla šipka,“ vysvětluje.

Po dvou měsících podnikání rozšířil Stibor svůj vozový park o 16místný Ford Transit. Vozí především školáky na výlety, členy sportovních sdružení na zápasy, ale třeba i baráčníky. Zákazníků postupně přibývá, ale dvacetiletý dopravce zatím nechce svoji kariéru hodnotit. „Je ještě moc brzy. Jestli je firma životaschopná, se pozná až po třech letech,“ říká.

Mezi svými bývalými spolužáky z gymnázia však již nyní pozornost vzbuzuje. „Říkají mi pane podnikateli nebo pane velkotovárníku,“ směje se Stibor. Práce také trochu ovlivnila jeho soukromý život. Když někam cestuje, mnohdy nechá auto v garáži a dá přednost linkovému autobusu. V něm pak sleduje, co dělá konkurence dobře a co naopak špatně, a inspiruje se tím.

Své podnikání navíc stále kombinuje se studiem. Je ve druhém ročníku na Dopravní fakultě Českého vysokého učení technického v Praze, kam se dostal bez přijímacích zkoušek, protože děkana zaujala jeho práce na téma Historie osobní dopravy.

Krom toho má v hlavě celou řadu dalších nápadů, nedávno například vypracoval projekt na městskou hromadnou dopravu v Týně nad Vltavou. „Největší sídliště je tu daleko od nádraží, a proto si myslím, že by to bylo třeba. Rada města můj první konkrétní návrh zamítla, ale myšlenku jako takovou ze stolu neshodili, takže na tom budu dál pracovat a pokusím se vymyslet rozumnější variantu s menšími náklady,“ připomíná.

Stibor chce nadále také rozvíjet svou autodopravu. Rád by si časem koupil další autobusy i zřídil pravidelnou linku, která by znamenala stálý výdělek. Největší sen se však váže k oné dávné rodinné tradici. „Doufám, že jednou budu moct svým autobusem zase vjet do toho pradědečkova dvora, odkud mu tehdy všechno vzali,“ uzavírá.